Netopil zná své Essenské
Dvořákova Praha nabídla tento týden dva orchestrální koncerty. Gustav Mahler Jugendorchester byl sympatický, koncert filharmonie z Essenu s Tomášem Netopilem se pravděpodobně zapíše mezi ty nejvydařenější.
Na pondělním koncertě uznávaný dirigent Ingo Metzmacher vedl evropský mládežnický orchestr založený Claudiem Abbadem. Gustav Mahler Jugendorchester potěší vždycky čistým zvukem a jednoznačným nasazením mladých hráčů. Orchestrální dorost mnoha evropských zemí na pódiu v Rudolfinu překvapil i složením. V obou houslových skupinách bylo osmadvacet houslistek a jen dva houslisté a ve violách a cellech by poměr vycházel podobně. V ostatních skupinách pánové mírně převažují – je to náhoda? Těžko spekulovat, jestli to má přímo vliv například na jemnost zvuku – ten byl svěží a čistý, prozrazoval velkou pečlivost přípravy. Dvořákova předehra V přírodě se k němu hodila stejně jako Suita z Ravelova baletu Dafnis a Chloé.
Jean-Yves Thibaudet dnes patří ke známým pianistům, ale ze skladby, jako je Gershwinův Klavírní koncert, se toho o velkém klavírním umění mnoho poznat nedá. A Bartókův vášnivý a rytmicky komplikovaný Podivuhodný Mandarín byl precizní, ale přece jen jako by příliš opatrný. Dirigent Metzmacher má s mládežnickým orchestrem zjevně přátelský vztah, i když takový zvukový mág jako Abbado to není.
Na hraně možností Rudolfina
Rozdíl nadšeného mládí a profesionálního orchestru vynikl o to víc, když v úterý na Dvořákově Praze hostovala Filharmonie z Essenu, která je zde zároveň orchestrem operním. V jejím čele stojí od roku 2013 Tomáš Netopil a nebýt českého šéfdirigenta, možná by je do Prahy nikdo nepozval. Mezi historickými šéfdirigenty orchestru nejsou tak známá jména, ale mezi dirigenty hostujícími jsou opakovaně ta nejslavnější. Netopil o orchestru prohlašuje, že je dnes ve skvělé kondici, a koncert to zcela potvrdil. Orchestr má hutný a tmavý zvuk, který se ale ve výškách nádherně rozsvítí. Onen sytý zvuk tradičního německého orchestru, ne nepodobný Staatskapelle Dresden, je pro určitý repertoár naprosto ideální.
Tomáš Netopil přijel vlastně s nevděčným programem, který by zejména u nás musel každý di- rigent hodně odpracovat. O to zajímavější ale bylo, s jakou čitelností, bezprostředností a lehkostí se dají zahrát taková díla, jako je Brahmsova Akademická slavnostní předehra a zejména Dvořákovy Symfonické variace. Rytmická přesnost jako by byla samozřejmostí, ale hlavně: dlouhá série krátkých variací byla podána se vzácnou muzikalitou, se smyslem pro vtipné kontrasty a celkovou stavbu.
Po přestávce byl na programu nejprve Koncert pro smyčcové kvarteto a orchestr Bohuslava Martinů a sólovým kvartetem byl Pavel Haas Quartet. Naše nejúspěšnější smyčcové kvarteto, charakteristické svým hraním „až nadoraz“, potvrdilo svou pověst. A komorně laděné dílo vyznělo málem jako velký koncertantní opus, po kterém „Haasovci“přidali ještě taneční drobnost Erwina Schulhoffa.
Program vrcholil Suitou z Růžového kavalíra Richarda Strausse. Tomáš Netopil zde nehnal orchestr do virtuózních rychlých temp a nechal vyniknout celou jeho barevnost – nenapodoboval „Vídeňáky“, ale provedl suitu s velkou taneční elegancí. Velká zkušenost s operou jako takovou se nezapřela. Závěr byl trochu na hraně akustických možností malého Rudolfina, ale to patří k věci – takový sál, jaký má tento orchestr – který o sobě nepotřebuje říkat, že je dvacátý z dvaceti nejlepších orchestrů – můžeme v Praze jenom závidět.
Jako přídavek zazněla předehra k třetímu dějství Wagnerova Lohengrina, kterou mají v opeře na repertoáru ve společném hudebním nastudování. A opět se blýskly jak žestě, tak vylehčené smyčce. Tomáš Netopil vedl orchestr přesně, přirozeně, neokázale a s jednoznačnou pozitivní energií. 23. září ho v Rudolfinu uvidíme ještě jednou na závěrečném koncertu Dvořákovy Prahy s Vídeňskými symfoniky. Vidět tohoto dirigenta v čele České filharmonie by ovšem byla velká radost.
Autor je redaktor ČRo