Spisovatel, který čte psaním

Lidove noviny - - Orientace Knihovna - LIBOR DVOŘÁK

Na rozdíl od mnoha svých kolegů nevystudoval Literární institut Maxima Gorkého, ale Moskevskou vysokou školu ropného a plynárenského průmyslu. V této branži však nikdy nepracoval a jako začínající spiso- vatel se stal redaktorem známého sovětského časopisu pro mladou literaturu Směna. Odtud byl ale nucen už po roce odejít. Důvod? Odmítl vstoupit do Komsomolu – a dlužno podotknout, že to si tehdy troufl jen málokdo.

Jinak není zrovna všeobecně známo, že působil také jako výtvarník (k čemuž se v poslední době zase vrací): každopádně už v mládí ilustroval a graficky upravil na padesát knižních titulů.

Jen tak si stoupnout do fronty

Jako spisovatel se Sorokin formoval během umělecky velmi zajímavých 80. let minulého století, během nichž se tehdejší Sovětský svaz zcela zásadně proměnil. Roku 1985 mu vyšel v pařížském nakladatelství Syntaxis román v dialozích Fronta. Jeho děj se odehrává v klasické sovětské frontě, o níž básník Jevgenij Jevtušenko svého času prohlásil, že je to „nejodpornější projev sovět- ské epochy“. Bazální absurdita situace lidí v této frontě čekajících spočívá v tom, že nikdo z nich neví, na co že se to ta fronta stojí…

Neméně zajímavým juvenilním textem je román Třicátá Marinina láska z prostředí sovětského disentu. Ten Sorokin psal na počátku 80. let, konkrétně za generálně-tajemnické vlády bývalého šéfa KGB Jurije Andropova. Ten sice panoval se smrtí na jazyku (která na sebe taky nenechala dlouho čekat), ale jak se Sorokin přiznává, duch jisté beznaděje, který z tohoto románu čiší, byl dán tím, že tehdejší mladá sovětská inteligence měla dojem, že „sověty jsou tu navždy“.

Pan Neoblíbený

Z novější a nejnovější tvorby přitáhly pozornost především romány Den opričníka, Vánice a Telurie. Především prvně jmenovaný text zaujal velmi přesným alegorickým zobrazením osobnosti Vladimira Putina a jeho doby.

Sorokin však častou nálepku jakéhosi politického vizionáře odmítá a tvrdí, že jeho romány jsou jen a jen beletristickým ztvárněním světa, který kolem sebe vidí. Jak ale v Praze při křtu Opričníka uvedl, jeden jeho přítel historik řekl: „Na to, že to nejsou politické vize, ti to až pozoruhodně vychází…“Zřejmě právě proto je Vladimir Sorokin v proputinovských kruzích odmítán až hanoben.

O příznačné čtenářské náročnosti jeho textu známý český rusista Tomáš Glanc před časem napsal: „Na čtenáře se Sorokin neohlíží, nijak zjevně s ním nepočítá a v určitém smyslu ho dokonce zastupuje. Své ‚čtenářství‘ ovšem rozhodně nepředkládá jako pasivní nebo nezaujatou skrumáž slov: vlastní kompozicí, vlastním autorským prožitkem proměňuje i citaci v tvůrčí čin. Nicméně jako každé čtení i četba psaním představuje výpověď výrazně jedinečnou, osobní.“

Důvěrný znalec Sorokinovy tvorby Tomáš Glanc naznačuje, že texty tohoto autora se čtenáři nejednou vzpírají. Přesto je každé jeho nové dílo očekáváno s velkou netrpělivostí.

Jen málo ruských autorů budí tak nekritické nadšení u jedněch a nevraživé odsudky u jiných jako ruský konceptualista a postmodernista Vladimir Sorokin (* 1955). Spolu s Ludmilou Ulickou a Viktorem Pelevinem patří v ruské moderní literatuře ke světově nejproslulejším spisovatelům. Sorokinovy texty se čtenáři nejednou vzpírají. Přesto je každé jeho nové dílo očekáváno s velkou netrpělivostí.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.