Rakouský zázrak
Nadcházející koncerty turné
Devil za jásotu všech zhruba osmdesáti tisíc přítomných přivítala Micka Jaggera a první verše slavného songu. Když pak při úvodu refrénu „pleased tomeet you“rozčísla zvuk i vzduch vytavená kytara Keithe Richardse, nadšení ještě radikálně vzrostlo.
S kytaristou totiž přišly tři ze základních věcí, které dělají tuhle kapelu nezaměnitelnou. Zaprvé nosný kytarový riff, zadruhé syrové, v podstatě bluesové kytarové sólo a zatřetí svéráznost a zosobnění chuligánství, které prostě lze věřit i tomuhle třiasedmdesátiletému milionáři. Třeba když se zachová jako antireklama na všechny přihlouplé zákazy a hned po několika taktech si ve chvilce mezi údery do strun zapálí – nikoli naposledy – cigaretu a slastně vdechne její kouř. Což publikum neopomine kvitovat nadšeným aplausem.
Je toho hodně, na čem Rolling Stones vystavěli svůj styl a slávu, ale jedna věc je zdaleka nejpodstatnější. A to je opravdové pochopení a cítění blues. Potvrdilo se to hned zkraje koncertu, kdy zařadili do setlistu dva standardy ze svého posledního alba Blue& Lonesome, písničky Just Your Fool a Ride 'Em on Down. V obou se Curych, Švýcarsko Letzigrund Stadium Lucca, Itálie Lucca Summer Festival Barcelona, Španělsko Olympic Stadium Amsterdam, Nizozemí Amsterdam Arena Kodaň, Dánsko Parken Stadium Düsseldorf, Německo Esprit Arena Stockholm, Švédsko Friends Arena Arnhem, Nizozemí GelreDome 19. a 22. 10. Paříž, Francie
U Arena 20. 9. 23. 9. 27. 9. 30. 9. 3. 10. 9. 10. 12. 10. 15. 10.
potvrdilo jednak to, že Mick Jagger hanebně dlouhá léta zanedbával svoji velmi dobrou hru na foukací harmoniku, jednak skvělé vzájemné napojení kapely právě v tomto typu repertoáru. Když pak z podobného tyglíku o několik desítek minut později dali vlastní Midnight Rambler, ze které udělali v podstatě jam session, uprostřed nějž se objevila i citace další slavné klasiky, You Gotta Move, velkoplošné projekce přenášely obličeje starých chlapů, kteří se doopravdy baví, vzájemně překvapují, snad si i dělají drobné naschvály. Což je po více než padesáti letech na pódiu skutečně fascinující. Bylo to tak zábavné, že dokonce i tradičně pokerovou tváří Charlieho Wattse proběhlo několik vln úsměvu.
Parádní jízda riffů
Specialitou probíhajícího turné je písnička na přání. Rolling Stones dají před každým koncertem fanouškům možnost zvolit si přes mobilní aplikaci ze čtyř možností písničku, kterou pak kapela zahraje. Na předchozích zastávkách to byly Under My Thumb v Hamburku (ta už byla v Rakousku zařazena do běžného setlistu) a Beast of Burden v Mnichově. Spielberg se dost překvapivě dočkal She's A Rainbow, krásné balady a jediné přeživší písničky z dost nešťastného, právě před padesáti lety vydaného psychedelického alba Their Satanic Majesties Request. Mick Jagger vzal poprvé do rukou akustickou kytaru, Ron Wood usedl k lap steel kytaře, ovšem skladba se stala především parádním čís- lem pianisty Chucka Leavella, jenž neošidil ani krásně perlivé pseudobarokní sólo.
Hudebníci mimo základní čtyřku ostatně měli všichni prostor k tomu, instrumentálně se projevit a užít si i svých pár minut slávy na velkoplošných obrazovkách. Darryl Jones samozřejmě v Miss You, jíž jeho funky baskytara dominovala v doprovodu i sóle, a vokalistka Sasha Allenová v prvním ze dvou přídavků Gimme Shelter, kterou s ní Jagger pojal vysloveně jako duet.
Když už je řeč o přenechávání Jaggerova mikrofonu jiným, je třeba zmínit také „Keithovo okénko“. Odpichovou Happy „dal“s naprostým přehledem a drajvem, zatímco v baladické Slipping Away se hlasově dost trápil – což ovšem nezabránilo jeho fanouškům, jichž je mezi stounofily zjevně vysoce nadpoloviční procento, v nadšeném aplausu.
Keith Richards je ovšem především velký „riffmajstr“a v tomto ohledu si užíval opravdové hody v závěrečné pětici skladeb základního programu. Tvořily ji právě best of kusy z čítanky nejsilnějších rock'n'rollových riffů světové pop music, počínaje Honky Tonk Women přes Street Fighting Man, Start Me Up, Brown Sugar až po závěrečnou (I Can't Get No) Satisfaction.
Dvacetipísničková bohatá dávka stounovského rocku v Rakousku potvrdila, že jiná kapela jako Rolling Stones v této věkové kategorii prostě neexistuje. Už kvůli kondici, ve které všichni členové jsou a s níž nejen čtyřiasedmdesátiletý Mick Jagger zpívá v životní formě a přes dvě hodiny pobíhá po pódiu, ale dokonce ještě o dva roky starší Charlie Watts s absolutním přehledem celý koncert odbubnuje.
Krásné také je, že díky koncertu Rolling Stones máme možnost setkat se s rockovou prapodstatou. Po hudební stránce s těmi, od nichž se odvíjejí tak zásadní věci, jako je aranžmá kapely se dvěma kytarami. A po stránce lidské: jak zestárnout s tím, co mám nejradši, nepolevit v tom a nestát se karikaturou sama sebe.
Rolling Stones: No Filter Tour