Žijeme ve zbrklé době
Důležitější než materiál je myšlenka, přiznává sochařka a básnířka Ellen Jilemnická. Její částečnou retrospektivu s podtitulem Sochy a kresby je možné do čtvrtka navštívit v pražském Topičově salonu.
LN Nebojíte se, že dnes o sochu z klasických materiálů, jako je kámen, bronz či hlína, už není zájem, že jim vzal vítr z plachet 3D tisk a plast? Ellen taky Tarotové zahrádky Niki de Saint Phalle (francouzská sochařka známá pestrobarevnými figurami korpulentních žen – pozn. red.). Bylo to dvaadvacet velkých arkán tarotu, z nichž Saint Phalle vytvořila jakýsi zábavní park. V zahradě byla socha Císaře spojená s jezírkem a mohutné Císařovny ve tvaru sfingy, v jejíchž útrobách měla sochařka ateliér. V jednom ňadru byla kuchyně, v druhém koupelna. Její plastiky jsem znala už ze sedmdesátých let. Velmi mne zaujala, postupem času mne začaly zajímat ale spíš sochy méně atraktivní, jednodušší, vyzařující vnitřní sílu.
LN Koho si z českých nebo zahraničních sochařů vážíte?
V českém sochařství pro mne byl velkou inspirací Otto Gutfreund. Byl vynikající portrétista, dokázal měnit tvar a kreativně s ním zacházet. Z jeho dopisů jsem se dozvěděla, jak hledal práci, jak se se svými plastikami těžko prosazoval… Taky sochy Hany Wichterlové vynikají doko- nalostí tvaru. Měla jsem čest ji poznat osobně. Okamžitě mě zaujala svým životním postojem, svou nekompromisností.
Blízko jsem měla také k Miloslavu Chlupáčovi. Inspirací pro mne byl ale i pop-art nebo takzvaná nová figurace. Claes Oldenburg nebo Louise Bourgeoisová. Skoro se mi chce tvrdit, že v dnešní době už takoví sochaři nejsou. Dneska je zbrklá doba. Všechno rychle, honem. Dneska stačí udělat něco gigantického přes celý Václavák. LN V druhé polovině 60. let jste studovala jako jedna z mála sochařek na Akademii v Praze. AVU jste ukončila v roce 1970, to zrovna přišlo období takzvané normalizace. Jak vzpomínáte na tuhle dobu?
Studovala jsem u profesora Karla Hladíka, ten byl úžasně inspirativní. Bylo nás třeba jen pět v ročníku. Po skončení AVU v roce 1970 přišla ta nejhorší doba. Po promoci jsem měla ještě první samostatnou výstavu v Mánesu, kde jsem představila prolnutí reliéfů a volné plastiky z divadelního a cirkusového prostředí. Veřejné soutěže ale většinou nevycházely. A když se pak později rektorem Akademie stal sochař Jan Hána, měla jsem definitivní utrum.
Pro Nové Strašecí jsem například udělala sochu trojice zpěvaček s barevným zvýrazněním pusy, jenže přijel Hána, řekl, že to je proti cílům kulturní politiky socialismu, že je to amerikanismus, a nechal to odstranit. Sochu tam tenkrát měl i Olbram Zoubek, a tomu to taky odstranili. Vyšlo to v novinách a nám vzkázali, že je naší povinností reagovat na veřejnou kritiku. Měla jsem nálepku, že jsem z reakcionářské rodiny. Jednou si můj návrh vybral přímo architekt, ale ke spolupráci stejně nedošlo. Komise v čele s Hánou mi vzkázala, že když udělám Fučíka, budu mít dveře otevřené.
LN Váš muž byl navíc součástí disentu a měl blízko k lidem, kteří podepsali Chartu 77.
Můj muž studoval na FF UK filozofii a psychologii, obhájil diplomovou prací o Gastonu Bachelardovi u profesora Jana Patočky. Pohyboval se ve společnosti Ivana Jirouse, Jiřího Němce, Eugena Brikciuse, Zbyška Siona či Karla Nepraše. Scházeli se v hospodách, já spíš chodila na různá čtení. Třeba když Egon Bondy četl v Horních Počernicích Invalidní sourozence. Vladimír vždycky přinesl domu nějakou literaturu, třeba Mirákl od Škvoreckého. Jeho kamarád byl i Ivan Havel, se kterým chodil do stejného skauta.
LN Jste sochařka, ale také básnířka. Jak se poezie odráží ve vašich sochách?
Poezie, to jsou moje prožitky, které se objevují třeba ve strukturách sochy, vytvářejí nějaký děj. Momentálně mám rozdělanou sochu tří gradujících profilů. Nazvala jsem ji Prosba, Volání, Výkřik. To už mám v sádře. Teď už jen čistím formy, aby sochy byly přesvědčivé a bez balastu. A napsala jsem báseň Intuice – nejlepší přítelkyně. Chcete ji přečíst?
Autorka je publicistka