Uhrančivé obrazy z Alexijevičové
Divadelní adaptaci knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky pořídil soubor Spitfire Company. Silné téma se podařilo přetlumočit divadelními prostředky, dodat stylizovaným obrazům potřebnou emoci, a ještě se ruská realita v inscenaci stala zrcadlem, které odráží i domácí poměry.
Alexijevičové mimořádná kniha je drtivá sonda do myšlení ruské společnosti, román protichůdných hlasů, které se skládají ve výmluvný a převážně depresivní obraz reality. Úžasné je, že autorka dává hlas nerozdílně všem – ortodoxním stalinistům, kteří zabíjeli a umírali pro Sovětský svaz, jejich obětem, novým zbohatlíkům, obyčejným lidem, idealistům, tupcům, intelektuálům, kapitalistům jurodivým. Těm, kdo uvěřili a byli podvedeni, i těm, kdo podváděli – všichni skládají ďábelskou mozaiku a úžasné je, že zrnka pravdy lze nalézt i v těch nejpříšernějších názorech. Doba z druhé ruky je skutečně drásavá kniha, kterou nelze přečíst jedním dechem, je nutné ji občas odložit, nadechnout se a pak se do ní pustit znovu. Ještě horší je to s Alexijevičové Zinkovými chlapci.
Každý, kdo zná její strukturu, si musel položit otázku, jak se z proudu hlasů dá stvořit dramatický tvar, aby nešlo jen o lineární, mluvené divadlo. A také, jak z objemné knihy udělat výběr a přitom zachovat její duch. Miřenka Čechová a Petr Boháč ve své adaptaci s názvem Konec --- člověka / Doba z druhé ruky především dokázali zprostředkovat pocit obrovské frustrace, nekončícího traumatu a deziluze, v který se jednotlivé výpovědi spojují. Učinili tak prostředky pohybového divadla, významovou zkratkou, výtvarnými symboly, metaforou a samozřejmě hudbou a zvuky. Tvůrci si dokonce vystačili s poměrně málo textem, jeho účinnost různě podpořili – třeba mechanickým opakováním replik nebo zmnožením promluv do vícehlasého projevu. Vypíchli několik motivů, z nichž nejsilněji zaznívá rozčarování z porevolučního vývoje, ostatně inscenace má motto Devadesátá léta jsme prošvihli. V této rovině se pak hladce dotknou i domácích obsesí a z hlavní linky se odvíjejí další „podtémata“– rasismus a nacionalismus, resentimenty kminulosti, žena vystavená násilí.
Inscenace je členěná do deseti obrazů, hrací prostor je vymezený, je nalajnován jako tenisový kurt. Na něj přichází malý ministrant a vykropí jej. Otevírá se Spíláním – trojice v teplácích se vyškrábe na bedýnky, improvizované stupně vítězů, a hudruje a nadává na všechno. Stěžují si, co všechno jim uniklo, kde mohli být, jak byli opět podvedeni. Jejich lamenty se opakují a postupně se mění v rytmický rap. Následuje obraz Generál s trojicí penzistů s obrovitými šedými a zdeformovanými hlavovými maskami. Pomalu se šourají na své židle, křečovitě svírají své igelitky a pročítají slevový leták, zatímco zní zpověď jednoho ze zavilých stalinistů, který hovoří o současnosti jako hanebné době a generaci zbabělců a zrádců. Šmatlající dědoušové ovšem s nečekaným elánem zmydlí mladíka s basketbalovým míčem, příliš připomíná svět, kterému už vůbec nerozumí, na závěr pak ještě vztekle roztřískají jeho notebook.
Silný je výjev v kuchyni, v tomto zvláštním mikrokosmu, který funguje za všech režimů. Potácí se v něm rozvětvená rodina, všechno působí nesmírně beznadějně, muž se zpíjí, žena u sporáku cosi nechutného míchá v hrnci, v malém prostoru jsou všichni natlačeni, hádky, násilí, tupé pohledy, chlast. V půlce se inscenace zastaví u teroristických útoků v Moskvě, jedna z žen líčí, jak přišla o svou holčičku, a líčí obludnou lhostejnost svého okolí, výjev se posléze překlopí do pasáže o nacionalismu a rasismu, rodícím se nenápadně, ale ne- bezpečněji. Nejprve sledujeme cvičitelku s učenlivým psem, který předvádí různé kousky, skáče, tančí, je to tak veselé a milé, ale pes najednou dostává povely jako chcípni a zabij, které nakonec všichni začnou hystericky skandovat.
Silný a obrazivý je i výjev se zneužívanými ženami, marně prchajícími ze svého vězení, kterým jsou prkna zatloukaná na dřevěný rám, z podzemní kobky se plazí, aby tam znovu byly zavlečeny. Pevná dřevěná podlaha se stává ohraničeným světem mladé ženy vyznávající poněkud přízemní ideály – kariéru a peníze. I ona je produktem nové doby, ale nakonec ji to, co považuje za jistotu, doslova skřípne a znehybní.
Čechová s Boháčem převedli Alexijevičové knížku do uhrančivých, emotivně vypjatých obrazů, minipříběhů a zároveň neztratili ze zřetele, že dělají politické divadlo s jasným sdělením. A to není úplně málo.