Requiem za Bělohlávka a Antonína Dvořáka III.
Programová linie Collection Dvořákovy Prahy pokračovala po Stabat Mater 13. a 14. září dvojím uvedením jeho Requiem. Dělo se tak pod taktovkou Jakuba Hrůši s Českou filharmonií jako rezidenčním orchestrem tohoto festivalu, Pražským filharmonickým sborem a kvartetem sólistů.
Poselství této mše za zemřelé mělo tentokrát i další rozměr v přímé spojitosti s nedávným odchodem dvou osobností bezprostředně spjatých s tímto festivalem. Nastudování bylo původně svěřeno Jiřímu Bělohlávkovi, jehož ztrátu nahradil Jakub Hrůša, jeden z jeho talentovaných žáků. Po ocenění v mezinárodních dirigentských soutěžích rozvíjí svou kariéru nejen jako stálý hostující dirigent České filharmonie, ale i v zahraničí jako hlavní hostující dirigent Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra a od loňské sezony na pozici šéfdirigenta Bamberských symfoniků. A druhé provedení Requiem bylo zasvěceno památce Dvořákova vnuka Antonína III., který díky své skromné moudrosti i podobě s dědečkem byl s festivalem spřízněn jako jeho dobrá duše.
Smíření s lidským údělem
Dvořákovi táhlo na padesátku, když komponoval jako úspěšný a mezinárodně uznávaný skladatel dílo „nejvyšší závažnosti“. Objednávku od hudebního festivalu v Birminghamu splnil kompozicí zádušní mše a Requiem zde bylo v roce 1891 premiérováno poprvé a hned s velkým úspěchem. Dvořák se zadání zhostil s uměleckou svrchovaností mistra i opravdovostí člověka hluboce upřímné křesťanské víry.
V díle monumentálním svým devadesátiminutovým rozsahem i obsazením, jímž se prolíná v mnoha variantách motiv smrti, však toto silné téma nepojal pouze jako tragédii zničujícího konce. Smutné, chmurné a ponuré nálady i zdrcující výkřiky posledního soudu vyvážil útěšným smířením s tímto lidským údělem v naději na posmrtnou blaženost.
Úchvatný výkon sboru
Requiem, ve kterém Dvořák přesahuje základní strukturu mše za zemřelé, není vázáno na chrám a umístění koncertu do Dvořákovy síně Rudolfina bylo díky její akustice adekvátní. V provedení pod promyšleným vedením Jakuba Hrůši se třináct částí na latinský liturgický text rozklenulo ze ztišeně pokorného Odpočinutí věčné dejž jim, Pane, kterým se Requiem také uzavřelo v až nadpozemsky znějícím souzvuku Pražského filharmonického sboru. Byl to především úchvatný výkon sboru, který dodal nastudování strhující tah.
Na až nekonečných proměnách a variacích zvukových barev a intenzit se ovšem svrchovaně podílela také Česká filharmonie a z kvarteta sólistů Ailyn Pérezová svým oblým sopránem plným alikvótů, Michael Spyres znělým tenorem bez operistických manýr a Jan Martiník se specifickou vroucností tmavé basové polohy.
Jejich hlasy se navíc báječně pojily a prolínaly ve vyrovnané harmonii. V ansámblech se k nim sice dokázala „doladit“i Christianne Stotijnová, jejíž nevýrazný, šedý mezzosoprán však v sólových částech ztrácel dechovou oporu. Celkově byl koncert důstojným holdem nejen Jiřímu Bělohlávkovi a Antonínu Dvořákovi III., ale i desátému jubileu Dvořákovy Prahy jako festivalu se stále stoupajícími ambicemi. O tom svědčí i to, že záznam tohoto provedení Requiem vyjde na nahrávce prestižního labelu Decca.
Antonín Dvořák: Requiem
Autorka je operní kritička