Chvála zavřených dopisů
Rozmohl se nám tady takový nešvar. Zlidovělá hláška z filmu Pelíšky nemá připomenout jen úmrtí spisovatele a scenáristy Petra Šabacha, ale dobře slouží také pro popis stavu komunikační mysli mnoha českých aktivistů a politiků. Tím nešvarem je míněn otevřený dopis. Původně specifický literární útvar s politickým nábojem, jehož mistry byli takoví velikáni jako Émile Zola ( Žaluji!) nebo Martin Luther King, který prostřednictvím listu z vězení šířil své „evangelium svobody“.
U nás ovšem otevřený dopis jako forma protestu zdegeneroval a vytratila se z něj samotná podstata, totiž apel na veřejnost. Sdělení určená nemnoha se prezentují jako věci všech. Veřejný dopis by měl být čten. Jenže takové předčítání listu u nás nikoho nemobilizuje, nevystraší ani nedojme – v lepším případě. V tom horším je otevřený dopis formulován tak kostrbatě, že o nějakém přednesu nemůže být ani řeči.
Jen pár příkladů z posledních dnů: umělecká fronta píše volebnímu lídrovi ČSSD Lubomíru Zaorálkovi, ten odpovídá uraženým divadelníkům opět otevřeným listem. Veřejný dopis píší pražským zastupitelům odpůrci vztyčení kopie mariánského sloupu na staroměstském rynku. A malá domů – není to tak dávno, co novinář Pavel Šafr vyzval autory Posledního slova LN, aby do této rubriky přestali psát. Zvolil k tomu, jak jinak, otevřený dopis.
Veřejný list má jistě své výhody – mimo jiné v tom, že ač je často určen konkrétním adresátům, dorazí k nim pohodlně na stránkách novin nebo na obrazovkách otevřeného webového zdroje. Byl by ale problém, kdyby umělečtí činovníci zaslali Zaorálkovi dopis v zavřené obálce? A je pro ministra resortu zahraničí, kde má každá bumážka svůj oběžník, nepřekonatelnou překážkou dohledat adresy 54 signatářů protestu a obeslat je osobně? Zaorálek si dal závazek sejít se s každým odborářem, který o to požádá. Proč potom ředitelům divadel odpověď nepošle individuálně poštou – když ne klasickou, pak alespoň tou elektronickou? V případě ostatních otevřených dopisů jsou jejich reální adresáti také snadno dohledatelní. Pražské zastupitelstvo má 65 členů a jistě by mnoho z nich potěšil fakt, že jim vůbec někdo napíše. A Lidové noviny? Pravidelnou rubriku na poslední straně plní pouhých šest autorů.
Skutečný důvod, proč politici a aktivisté sahají po otevřeném dopisu namísto toho zavřeného, je jinde než v pracnosti nadepisování obálek a vyťukávání e-mailové adresy. Je to obava z toho, že soukromá korespondence se jaksi nenosí a privátní e-maily končí nepřečtené ve virtuálním koši. Můžeme jen doufat, že se skepsí vůči zalepenému dopisu zatím nenakazil třeba takový ČEZ. Protože až ho napadne, že urgovat nezaplacené zálohy formou otevřeného dopisu je bezva věc, ještě si rádi vzpomeneme na doby, kdy konkrétní adresáti dostávali zcela konkrétní dopisy.
Veřejný dopis by měl být čten. Jenže takové předčítání listu u nás nikoho nemobilizuje, nevystraší ani nedojme – v lepším případě. V tom horším je otevřený dopis formulovánc tak kostrbatě, že o nějakém přednesu nemůže být ani řeči.