Sloupovníci a jejich nepřátelé
Pokud by obnova mariánského sloupu měla rozjitřit staré předsudky, pak ať morální obnova vypadá jinak
Domácí žabomyší války je užitečné sledovat s pořádným odstupem – nad tím, co by mne doma zřejmě rozčilovalo, se nyní během několikaměsíčního pobytu na amerických univerzitách jen usmívám. Patří k tomu i doznívající bitva mezi zastánci a odpůrci znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Jakkoliv se v této chvíli zdá, že věc je ukončena, celý spor obnažil postoje, které trvají, a proto stojí za zamyšlení.
Mám pocit, že obě strany sporu sdílejí komicky nesmyslnou představu, že znovupostavení sloupu může nějak zvýšit religiozitu, či přesněji vliv katolické církve u nás. Jedni to snad očekávali s nadějí, druzí se toho obávali a předem hlasitě protestovali – v obou případech ale zbytečně. Postavením sloupu by se český národ nestal ani o chlup katoličtějším, než je nyní. Pohne-li snad něco specifickou „plachou zbožností“české duše, kopie barokního sloupu na náměstí to patrně nebude.
Zbývá otázka, zda by se obnovou sloupu společnost stala trochu kulturnější a tolerantnější, protože jeho vandalské zničení byl nekulturní akt fanatiků a lůzy. Na druhé straně jsem si však dovedl živě představit slavnost odhalení sloupu jako pitoreskní setkání dvou reliktů minulosti: na jedné straně tělnatý prelát ve zlatě s barokní kaditelnicí, na druhé straně doruda rozběsněná Lenka Procházková s okovaným cepem a standartou: „Zasadíme zase ránu / proradnému Vatikánu!“Nad tím vším by spínala ruce líbezná Bendlova madona s očima obrácenýma raději k nebesům: Kam se to, mé děti, vracíte? Scéna by to byla nepochybně atraktivní pro bulvární média na jeden večer, avšak stěží by znamenala důležitý obrat v duchovních dějinách země.
Protikatolický afekt
Do sporu horlivých bojovníků za sloup a jejich rozčilených odpůrců jsem se nezapojil. Ačkoliv bych se sám zařadil spíše mezi „umírněné podporovatele“obnovy, dávám za pravdu oběma stranám v mnohém (kromě již vzpomenuté sdílené iluze o duchovním efektu celé kauzy). Zničení mariánského sloupu byl totiž nepochybně Za rok už to bude sto let.
barbarský projev protikatolického afektu, který spolu s protiněmeckými a protižidovskými stereotypy tvořil nesvatou trojici předsudků, provázejících český nacionalismus na rozhraní 19. a 20. století; později byl využíván a dodnes je přihříván komunisty a jejich souputníky. Pokud by obnovení sloupu bylo znamením, že česká společnost z této neblahé zátěže minulosti už vyrostla a vzala na vědomí, že katolická církev za papeže Františka se od dob Františka Josefa dosti změnila, sloup upřímně vítám. Pokud by však – jak se nyní zdá – celá tato kauza jen ukázala, jak v těch trapných předsudcích minulosti stále vězíme, pokud by je spíš rozjitřila, než uzdravila, pak bych také radil napřít úsilí k morální obnově společnosti poněkud jiným směrem. Pokud střed staré Prahy zkrášlila jeho dávná vertikála, byl bych rád; nestane-li se to, tak se tam nadále jako už po léta v duchu pomodlím zdrávas za svůj národ, aby svou duchovní vertikálu neztratil. Národ i církev nepochybně přežijí obě varianty.
Silným argumentem zastánců obnovy sloupu je to, že důvod k jeho odstranění byl lživý. Sloup opravdu nebyl postaven na oslavu bělohorské bitvy, nýbrž jako projev vděčnosti za zachrá- nění Prahy před ničivým nájezdem švédských vojsk; za uhájení města a záchranu své barokní krásy v roce 1648 vděčí Praha především statečným jezuitům a jejich studentům z Klementina (odkud 30 let předtím byli jezuité za stavovské vlády vyhnáni).
Na druhé straně měla však historie sloupu pokračování s jistou jedovatou příměsí. Část fašizujících katolíků za druhé republiky vnímala porážku československé demokracie jako zasloužený trest za prvorepublikové protika- tolické nálady, jejichž symbolem bylo pro ně právě zničení mariánského sloupu. Josef Švejk by jejich pozici vyjádřil drsně: Urazili jste nám Panenku, tak tady máte přes držku. Pokud by se bitvy o sloup ujali dnešní pohrobci druhorepublikové katolické pravice, marnící své životy běsněním na internetových stokách, nemyslím si, že by takoví zastánci Matku Boží příliš potěšili.
Otázka estetiky, ne ideologie
Závěrem: domnívám se, že rozhodnutí o obnově či neobnově sloupu se mělo spíš než přestřelkami sršatců mezi ultrakatolíky i neotábority řídit věcnou expertizou architektů a historiků umění. Vnímejme sloup esteticky, a ne ideologicky, nedělejme z něho projekční plátno sporů dávné minulosti. Bude-li debata pokračovat, zbavme jí emocionálního balastu. Možná že by se představitelé církví v ní – na té či oné straně – angažovat raději neměli. V tomto sporu jde dnes o cennou uměleckou památku a nic dalšího bychom do toho promítat neměli: zápas o duši národa a vertikálu naší duchovní kultury probíhá přece jinde.
Autor je toho času hostujícím profesorem na Notre Dame University v USA