SPOLEČNOST A DOBA: JAK SE ŽILO NA SKLONKU MONARCHIE A ZA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

Nové revoluční elity si v roce 1848 sice vynutily změnu politických poměrů, v politice se ale nesnažily odstranit aristokracii, pouze upravit model mocenských vztahů ve svůj prospěch. Nové pořádky přejaly řadu prvků z minulosti a jedním z nich byla i takzvaná honorační politika. Jde o pojetí, které politiku vnímá jako výlučnou činnost povolaných a právním řádem disponovaných příslušníků elit. Měšťanské reprezentace toto pojetí převzaly a posunuly – také ony dělaly politiku elit pro elity.

Protože se měšťané cítili reprezentanty národa jako celku, uplatňovali zásadu, že politika sice má sloužit každému, ale ne každý ji může vykonávat. Z toho pak vyplývalo i pojetí toho, kdo je oprávněn volit a být volen – a kdo ne. První argument se týkal intelektuálních schopností: složitý chod světa není schopen každý pochopit – nemluvě o přetrvávající negramotnosti části společnosti –, takže jen dostatečně vzdělaní jedinci mohli být povoláni, aby nesli tíži úkolu veřejné práce. Pádnější byl ovšem ekonomický argument: do politického dění ve státě mají právo zasahovat pouze ti, kteří na jeho chod připlácí, tedy odvádějí určitou výši roční přímé daně.

Z těchto principů se odvozovala celá řada mechanismů, které by dnes nepochybně působily nedemokraticky. Přístup k volbám byl nerovný: zařazení voličů do jednotlivých kurií (volebních skupin) se měnilo podle výše jejich daňové výměry. K volbám byli připouštěni ti, kdo odvedli alespoň 10 zlatých přímé roční daně, což v té době byl jeden měsíční dělnický plat. Ženám rakouské právo sice výslovně volit nezakazovalo, jenže k volbám mohli jít jen plátci daně, a to byli většinou muži.

Palacký: Stačí-li býti člověkem, aby mohl dávati se platný hlas?

Tyto principy sdíleli i představitelé liberální české politiky první porevoluční generace. František Palacký si až do konce svého života nedovedl představit, že by se volební právo mělo rozšířit, čímž by se změnil honorační charakter politiky:

„Stačí-li býti člověkem, aby mohl dávati se platný hlas o pravém zřízení poměrův společenských a státních? A je-li tomu tak, kterým právem odepřete ho nejen všem proletářům bez výminky, ale i ženám, i dětem obojího pohlaví až do těch nemluvňátek? Právo veřejného hlasování ve státech konstitučních není přirozené ani všelidské, ale jest právo politické, jest úřad veřejný, ku kterémuž povolávají se jen ti, kdo k němu nad jiné způsobni a schopni bývají.“

Honorační principy politiky začaly zpochybňovat až další generace, liberálové z mladočeské strany a pochopitelně nově se formující dělnické strany. Ti přicházeli s novými principy masové politiky, včetně požadavků všeobecného volebního práva.