Pestré barvy postkomunismu

Během jednoho jediného dne člověk zahlédne či zažije spoustu zajímavých věcí. Bývá v nich někdy ukryto mnohem více než v objektivních (lépe řečeno: objektivně se tvářících) informacích, jimiž jsme pravidelně zavalováni. Jednoho zářijového dne jsem viděl a prožil toto:

Pražské náměstí Míru, něco málo po poledni: koná se tu nějaká propagační akce. Náměstí je plné lidí, hlavně malých dětí s rodiči, a je tu také pódium. Na něj – právě když procházím kolem – vybíhá Stanislav Hložek. Léty nezměněn. Spustí hudba. Hložek se chopí mikrofonu, povídá o nesmrtelnosti jedné písně, kterou chce právě zazpívat a jejíž nezapomenutelná slova napsal Pavel Žák a hudbu Karel Vágner. Pak začne běhat ze strany na stranu a s úsměvem vypočítávat všechna ta jména dívek ze školky a školy.

Když dozpívá, odchází z pódia za obrovského aplausu rozradostněných diváků, malých i velkých.

Asi o dvě hodiny později v tramvaji zaslechnu hovor dvou bezdomovců. Poněkud editovaný (odvulgarizovaný) přepis zní takto:

První: „Včera mi jeden chlápek nabízel dva gramy pervitinu, když mu na chvíli půjčím Nikolku.“Druhý: „A co? Půjčils?“První: „Ne!“Druhý: „No, ale není to tak dávno a tos mi říkal, žes Nikolku půjčil.“První: „My už se ale s Nikolkou nehádáme.“

Vystupuju z tramvaje (a ke svému smut- ku opouštím bezdomovce). Přicházím na rozhovor s Vasilem Mohoritou. Už sedí v kavárně. Na stole před ním rozložené papíry, popsané hebrejskými znaky, jimž se učí. Sednu si a on začne vyprávět.

Po pár minutách řekne, že jeho příjmení má původ v hebrejském „Meyer“a to že znamená „světlonoš“(vůbec nevím, jestli je to pravda, ale na tom nesejde). Po zmínce o světlonoši se spouští dvouhodinová fantaskní lavina slov:

Mohorita: „Víte přece, co napsal Jirásek?“Já (trochu zmateně): „Temno?“Mohorita: „Lucernu! A víte, kdo je spojen s Lucernou?“Já (ještě zmateněji): „Nevím.“Mohorita: „Havel. Pamatujte si, že to právě já a Havel jsme byli předurčeni zbořit komunismus v Československu!“

Pak tento muž přesměruje vyprávění k významné dvojhlásce „or“v jeho příjmení, jež ho předurčuje k velikým věcem, nebo vypráví třeba o tom, že se jeho třídní učitel v deváté třídě jmenoval Svoboda, že jeho žena za svobodna se jmenovala Svobodová, že jeho otec osvobozoval Československo ve Svobodově armádě, takže on (tj. Vasil Mohorita) a „svoboda“si byli určeni už od kolébky.

Téhož dne, pozdě večer: čtu si nějaké weby a už zřejmě v polospánku se dozvídám, že Jan Rejžek je odbojář. Přesněji řečeno, dozvídám se, že Jan Rejžek byl oceněn ministerstvem obrany za své činy před rokem 1989 dle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Pak jdu spát.

Inu, smutné i docela legrační příhody může zažívat člověk v těchto dnech. Stačí se dívat. A to ho za pár týdnů ještě čekají volby, bohužel hned dvojí.

Mohorita po pár minutách řekne, že jeho příjmení má původ v hebrejském „Meyer“a to že znamená „světlonoš“(vůbec nevím, jestli je to pravda, ale na tom nesejde). Po zmínce o světlonoši se spouští dvouhodinová fantaskní lavina slov.