Místo svatého Václava václavky
Mučedníkem z rodu Přemyslovců vstoupily české země do křesťanského světa. Bylo by dobré, kdyby i dnes měly slušné politiky
ky zvnějšku. Častěji šlo o muže, kteří žili „jako šelmy v doupatech“, jak napsal jeden středověký kronikář. Konečně i samotné církvi hrozilo, že se zhroutí a její civilizační mise ztratí sílu.
Éra svatého Václava je tedy dobou temna a nelze se divit pozdějším kronikářům, že vyzdvihovali muže a ženy, kteří byli ochotní najít záblesk světla v okolních temnotách nejen pro svůj život, ale i pro znovuobnovení ideálu křesťanského království a s ním spojeného ideálu vyšší, křesťanské kultury, založené na ctnostech a protivení se zlému.
Samozřejmě že existují protikladné panovnické typy – jsou tu váleční králové a dobyvatelé, ale i „královští světci“typu Václava z Čech, Edwarda Vyznavače z Anglie a Roberta II. z Francie, kteří vedou život korunovaných mnichů, u nejednoho panovníka najdeme také svár těchto dvou rysů. O celkové obnově středověké Evropy můžeme mluvit až v 11. století, byla však již cíleně založena na idealizovaných postavách „mírotvůrců“století předchozího.
Závazek věrnosti
K obnově imperiální myšlenky se klonil i Václavův současník, východofrancký král Jindřich I. Ptáčník (876–936), a podle jeho vzoru kníže Václav. Dalo by se říct, že mu nebyla pouze účelovou ochranou proti případným nájezdníkům – pravděpodobně v ní viděl politický důsledek svého křesťanského přesvědčení.
V tehdejším „státě“, založeném na zcela osobních charakterech a vztazích, byla dalším klíčovým slovem, na němž byl postaven jeden z evropských civilizačních pilířů, věrnost, respektive závazek věrnosti. A bylo podstatné, že věrnost je termínem, který lze aplikovat na společenskou strukturu ze základních křesťanských biblických textů – věrný je Bůh, který sice zničil zemi potopou, ale nechal z Noemovy archy vyjít novému stvoření, s nímž sjednal novou smlouvu. V té mu slíbil nadějeplnou budoucnost.
Bůh byl věrný, i kdyžmu jeho lid (Izrael) byl nevěrný, jeho sliby byly nepominutelné a neodvolatelné. Věrnost byla jedno z božích jmen. Obdobně věrní mají být i bojovníci a členové družiny svému pánu, spojenci vůči knížeti, knížata vůči římskému císaři. Však legendy praví, že Václav byl „věrný a spravedlivý“.
Křesťanství pronikající v 10. století do českých zemí ze Západu se i v tomto důrazu drželo svého antického kořene, kte- rý začal rozrušovat i staré slovanské ideály a zvyklosti. Bylo to křesťanství většinou prosazované mnichy benediktinského řádu, který proslul houževnatostí a uplatňováním hesla „modli se a pracuj“; našel geniální rovnováhu mezi asketickými a činorodými prvky, mezi touhou po pasivním spočinutí v „božském“a aktivismem, jenž neznal odpočinku.
Legenda Crescente fide
Tento křesťanský typ se ujal na půdě starých Čech, na místě pozůstatků staroslověnských a franckých misií, což dokládá i první biskup v Praze, mnich řádu benediktinského Dětmar, a především první benediktinské kláštery – v Břevnově u Prahy, na Ostrově při soutoku Vltavy a Sázavy, a dokonce jeden ženský přímo na Pražském hradě, zasvěcený svatému Jiřímu.
To však již nejsme v době Václavově, ale následující, jež se mohla opřít o kulturní obnovu kláštera v Cluny a u nás o druhého pražského biskupa, svatého Vojtěcha, jenž však neskončil o mnoho lépe než Václav – zahynul v Pobaltí pod sekyrami pohanských Prusů. Václava můžeme považovat za první malý výhonek tohoto později košatého stromu. Legenda Crescente fide, napsaná zřejmě okolo založení pražského biskupství, zachovala počátek osobní věrnosti, jíž se prokazoval i mučedník a kníže v jedné osobě:
„A od onoho dne (Ludmiliny smrti) doráželi na přeblaženého Václava spoustou hrozeb požadujíce, aby vystřízlivěl z duchovního vzdělání, a hlídali ho. On však vytrvale s sebou nosilmalou knížku, ukrývaje ji pod šatem, na každém příhodném místě v ní čítal a těžce vzdychaje neobyčejně želel zaslepenosti jejich srdce. Když se pak všichni ti řečení zlovolníci ubírali, aby obětovali modlám berany a selata a pojídali z těch ohavných žertev, sám se od nich pod vhodnou záminkou vzdaloval a nikdy se nepotřísnil jejich hodováním; ani nápojů, které ku poctě model popíjeli, nikdy neokusil.“
I v této drobné ukázce lze slyšet ono „vyvolení“ke křesťanskému životu, navazující na vyvolenost božího lidu a jeho věrnost Bohu, jehož smlouva se uchovává jednou v arše úmluvy, jednou v drobné knížečce pod šatem u mladého pretendenta knížecího stolce.
Počátky české státnosti
Na chvíli se nyní zastavme u počátků české státnosti, jak ji reprezentuje ve středověkých Čechách přemyslovská rodina. Kníže Václav byl zřejmě v tomto bojovném, drsném a ctižádostivém panovnickém rodě spíše výjimkou než pravidlem.
Navzdory tomu může být on i jeho předchůdci a nástupci považováni za zakladatele státního útvaru, který sice neměl parametry moderního státu, jak si ho představujeme dnes, ale byl založen na představě konkrétní „země“, či spíše „zemí“, a už ve svých počátcích usiloval o samostatnou politiku v součinnosti se svým silnějším sousedem. (K součinnosti s Jindřichem I. nakonec dospěl po krátké válce i Boleslav I., bratrovrah, podobně jako jeho bratr.)
Bylo by naprostým anachronismem považovat spolupráci s tehdejším Západem za nějakou formu zrady. Můžeme také spolu s českým historikem Josefem Pekařem (1870–1937) říct, že v této staré době koření myšlenka českého národního vědomí. Dlouho trvalo, než byl středověký stát upevněn. Desáté, Václavovo století, je ve znamení sjednocování země, kdy se název „dux Bohemorum“(vévoda Čechů) mění v „dux Bohemie“(vévoda český) – celá země dostává jméno jednoho svého kmene. Je velmi důležité, že jednota politická je stvrzována i jednotou církevní – zmíněnou institucí pražského biskupství (973).
Knížete Václava i jeho předchůdce a nástupce lze považovat za zakladatele státního útvaru, který sice neměl parametry moderního státu, ale byl založen na představě konkrétní „země“, či spíše „zemí“
Sjednocování, jak tomu bývá, nebylo prosto tvrdosti a násilností, jak dokládá vybití Slavníkovců na hradě Libici o několik let později – nic také nepomohlo, že tou dobou byl Slavníkovec Vojtěch pražským biskupem. Součinnost s impériem se také v 10. století prohloubila – Čechové se účastní bitev proti Maďarům a vojenského postupu na Moravu.
Symbolicky to bylo vyjádřeno v iluminaci rukopisu znázorňujícího římského císaře v plném majestátu a čtyři osoby, které se mu jdou poklonit – jejich jména zní Roma, Gallia, Germania a Slavinia. Další osudy Slovanů se vyvíjejí ve snaze o vytvoření velké „Slavinie“, to je však jiný příběh. Pravdou však je, že na konci 10. století byly v Čechách položeny základy křesťanského státu, i když se křesťanství ujalo pouze ve vyšších vrstvách společnosti a u církevních elit.
Kulturní základy
K úvahám o aktuálnosti václavské tradice nemusíme líčit celou tuto tradici v jednotlivých historických epochách. Stačí konstatovat, že někdy je viditelnější, jindy podobná ponorné řece proudící spíše pod povrchem českého vědomí. V moderní době dochází i k pokusům o zneužití této tradice moderními ideologiemi (za německého protektorátu), či dokonce k domácím anachronickým pokusům o její dehonestaci, například parlamentní řeč tehdejšího premiéra Miloše Zemana o „ohnuté páteři“svatého Václava. Zcela stačí konstatování, že se můžeme vrátit bez problému k myšlenkám, jež provázely naše předky před více než tisíci lety.
Počátky václavské tradice jsou ve znamení svatováclavských legend a liturgie, jež se dochovaly (je paradoxem dějin, že chvíli, kdy hledali moderní Čechové doklady své staré vzdělanosti v Rukopisu královédvorském a zelenohorském, byl blízko čas objevů skutečných raně středověkých památek). Tyto legendy jsou literárními perlami, které lze číst dvojím způsobem – jako historické prameny, na jejichž základěmůžeme leccos vyčíst o idejích a starostech, kterými žili naši dávní předkové, i jako texty, jejichž literární kvality můžeme poznat jako laici.
Jde sice mnohdy o tendenční literární díla – tehdejší historiografové se neškolili v moderních kritických seminářích a nechtěli napsat moderní „objektivní životopis“; napsali však nejen dokumenty o velké ideologické bitvě své doby, jak výstižně popsal český literární historik Oldřich Králík (1907–1975), v níž se křesťanství svářilo s pohanstvím, ale také básnické skladby, jež připomínají fresky na stěnách románských kostelů. V těchto skladbách je uloženo velké bohatství jak mravní, tak literární; nemusíme být vyznavači křesťanského náboženství ani ctiteli svatého Václava, abychom to poznali.
V této souvislosti lze zkoumat i část moderní české kulturní tradice překladatelské, neboť staré památky vyžadovaly k překladu a přebásnění skutečné kulturní osobnosti – proč tedy v této souvislosti nepřipomenout jména Bohumila Ryby, Josefa Vašici, Antonína Stříže, Jana Vilikovského a dalších, kteří se podíleli na tom, aby bylo toto dědictví zprostředkováno i milovníkům moderní češtiny?
Otázka kulturních základů je ale mnohem hlubší a vyžaduje naši plnou účast. Kultura totiž není jen třešničkou na dortu plného národního života, ale spíše výživná tresť, na níž vyrůstá jakákoli možnost bohatého a odpovědného kulturního života. Kultura není jen zábava, jak by se někdo mohl domnívat. Je skoro vždy nejen deset procent talentu a 90 procent píle, ale i kus obětavosti, dokonce oběti. A nemusíme hned mluvit o křesťanství a životech svatých. Ale můžeme, neboť tyto staré památky jsou plné pravdy a krásy vystupujících v harmonické jednotě.
Budování státu
Zjednodušeně řečeno, Přemyslovci vybudovali středověký český stát, při čemž tekla krev, v případě Václavově jeho krev. Stát ovšem není, co býval, stal se v průběhu doby moderní institucí, jež má poněkud jiné parametry. Prošla nečekaným vývojem. „Svobodnými lidmi“se stali de facto všichni díky modernímu principu občanství, kdy očekávají od státu pomoc ve všech svých problémech. Stát se stal do jisté míry sekulárním byrokratickým molochem, kde nezáleží, jakého je kdo vyznání, ale mnohem více, jak vyplníme všechny předepsané formuláře.
Devatenácté století vytvořilo ideu moderního „národního státu“, jenž se sice vykazoval údajnou kontinuitou se svým středověkým předchůdcem, ale ve skutečnosti se stal organizací, jež je při vší své velikosti velmi slabá. (Starší vzpomenou na dobu, v níž stát v klidu pohltila jedna politická strana a nedalo jí to ani mnoho práce.) O stát a jeho funkce se mají starat všichni občané, kteří však často ani nejdou k volbám, jež mají rozhodnout o jejich spoluobčanech, kteří se budou o tento stát starat.
Může být středověký stát budovaný Václavem a jeho rodem v něčem příkladem? Možná v základních funkcích státní instituce, na něž jsme zapomněli – vytyče- ní hranic, jasnou vůlí být politickým organismem, solidní a přitom realistickými vztahy se sousedy a přípravou budoucnosti, jež v přítomnosti vyžaduje vůli a někdy i odříkání. Možná je to minimum, jež se můžeme naučit i od předků. Ti totiž měli v některých věcech obdivuhodně jasno, nebo aspoň zápasili o podstatné věci.
Vždyť i kajícné gesto Boleslava I., s nímž poslal svého syna na studia a o kterém se historici domnívají, že to byl Kristián, též autor známé legendy, je zřejmě dokladem nejen pokusu o posmrtné smíření se svým bratrem, ale i příkladem politického jednání vyžadujícího, co dnes nazýváme „realpolitik“, jak prohlásil český historik Dušan Třeštík (1933–2007). Možná je to právě tato reálná politika, jíž se dnes posmíváme nebo se jí bojíme, možná ale též z toho důvodu, že ji už neumíme.
Středoevropanství
Zůstává otázka dodnes citlivá: Co je dnes Evropa, co znamená její politická a kulturní identita, jakou roli přičíst středoevropským (nejen slovanským) státům? Co se můžeme naučit od starých Čechů, od knížete svatého Václava? Pravděpodobně to, že vděčíme Západu za vyšší stupeň civilizace a kultury, že do něj (při vší vděčnos- ti Byzanci a cyrilometodějství) patříme. A že jsme do něj vždy patřili, a to navzdory smutným odbočkám, z nichž poslední trvala neskutečných 40 let.
Západ má problémy, jako je má Východ, Sever či Jih, ale překonává je v 21. století podobně jako ve století 10. či 11. schopností obnovy a renesance na kulturně-politických základech, jež jsou v našem civilizačním okruhu dány obdivuhodnou syntézou židovství, křesťanství, helénství a římanství, přičemž díky francouzskému historiku filozofie Rémimu Braguovi rozumíme římanství nejen jako mírové myšlence a právu, ale i jako schopnosti překládat staré ideje do nového jazyka, schopnosti učit se od jiných. Středoev- ropské státy v moderní době asi musejí rezignovat na středověkou Slavonii, ale nemusejí být úplně imunní ke středoevropské spolupráci, jež může získat nejen kulturní, ale i politickou dimenzi. Ta kdysi existovala a fakt, že se jí smějeme díky populárnímu cimrmanovskému divadlu, neznamená, že neměla něco do sebe.
Václav je v tomto smyslu stále panovníkem, jenž působí na jedné straně anachronicky, na druhé moderně. Musíme vynaložit značné úsilí, abychom porozuměli jemu i jeho době. Jeho zápas o postavení jeho země v rámci tvrdých vnitřních i vnějších podmínek, v němž podlehl poměrně mladý, však naši pozornost rozhodně zaslouží.
Vojenská tradice
Svatý Václav bývá označován za patrona českého vojska. Už na starých denárech Vratislava II., Břetislava II. a Bořivoje II. byl znázorňován jako rytíř s kopím a mečem. Pokud má někdo rád stará vyprávění, je možné doporučit ta z Kosmovy kroniky, jež se věnují pomoci svatého Václava jeho potomkům v boji s nepřáteli. Tato tradice se drží až do 20. století, což doklá- dají pohnuté dějiny dvou velkých válek minulého století, v němž lidé žili v obrovských nadějích a současně největších strastech v celých svých dějinách.
Nejde však jen o historii, jakkoli pohnutou. V nejnovějších dějinách nastalo, že „Václavův národ“znovu obnovil svou samostatnost po 40 letech temna (na rozdíl od staré české mytologie o třísetletém utrpení pod Habsburky to byly temnoty vpravdě démonické) a v rámci obranných struktur může zapojit své síly, jakkoli nepatrné, a přispět tak svým dílem k něčemu, co je v intencích svatováclavské tradice: k obraně vlasti a těch, kteří sdílejí tytéž hodnoty svobody.
Nezdá se však, že by tato linie byla tou nejsilnější českou zbraní. Armáda jako stav se sice dostala z poníženého postavení, do něhož ji uvrhl minulý režim, ale dosáhnout opravdu čestné a adekvátní pozice ve společnosti a odpovídajícího sebevědomí v rámci demokratických obranných struktur vyžaduje mnohem více moudrosti a spravedlnosti vlád (řečeno s legendami) i hmotných prostředků na restrukturalizaci ozbrojených sil. Chceme-li nějakou aktualizaci svatováclavskou, snad by ji mimo jiné představovala Václavova „zbroj“.
Šíření kultu
Křesťanští svatí měli ve středověku mnoho úkolů, především po smrti. Pokud prošli mučednickou smrtí a byli prohlášeni za svaté, klidu si už neužili. Přenesení tělesných ostatků do hlavního kostela se tehdy rovnalo církevnímu svatořečení a trvalo nějakou dobu, než byl světec prohlášen za svatého – první kostely byly Václavovi zasvěceny v Proseku u Prahy v roce 972 a ve Staré Boleslavi v roce 1046.
Jejich lid si rozděloval světecká těla do oltářů a křesťanská Evropa byla postupně vyzvána, ať se k novému svatému modlí – že je vyslyší a u Boha může vyprosit pomoc v pozemských strastech, v lepším případě dokonce způsobit nějaký zázrak. Pokud se tedy říká, že Václavem vstupují české země do křesťanského světa a že se svými světci stávají známými a rovnocennými s ostatními již christianizovanými oblastmi, je to v zásadě pravda.
Symbolický význam Václavův, ale i například Ludmilin či Vojtěchův spočívá tedy v tom, že se o Čechách začíná mluvit, že se stávají součástí civilizovaného světa, že se mohou vykázat slušným výkonem v oblasti náboženské, společenské i politické. Kult svatého Václava se rozšířil v sousedních německých zemích, ale také v Rusku, Itálii, Polsku a v Chorvatsku, v dalších obdobích pak ve Francii, Španělsku a Portugalsku.
Václavův význam spočívá také v tom, že se o Čechách začíná mluvit, že se stávají součástí civilizovaného světa a že se mohou vykázat slušným výkonem v oblasti náboženské, společenské i politické V moderní i v postmoderní době si mohou svatí odpočinout. Spojí-li někdo jejich náboženský odkaz s politickou současností, sekularizovaným občanům naskočí antiklerikální stereotypy.
Jedna z mnoha ideologií?
Základní a poslední otázka však zůstává, a týká se věcí duchovních. Stačí ji položit, nikoli zodpovědět, žijeme přece v sekularizované zemi a jsme pyšní, že nám náboženství nemluví do života. Je skutečně křesťanství, včetně svatováclavského, pouhou ideologií, jednou z mnoha? Je Václavovo křesťanství radikalismem, jehož se bojíme, protože připomíná radikalismus našich dnů? Při zvažování odpovědi je možná dobré znovu otevřít legendu Crescente fide na stránkách, jež líčí, k čemu vedla naše předky nauka, dle níž je láska základem každé tvůrčí činnosti:
„Byl totiž (Václav) věrný a moudrý, v řeči pravdivý, na soudu spravedlivý… Měl také mnoho soucitu k sirotkům a byl otcem naříkajících a vdov a utěšitelem raněných; hladovějící krmil, žíznícím poskytoval nápoj, nahé odíval svými šaty; nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval a cizince vlídně přijímal jako své příbuzné; kněžím a klerikům posluhoval, zbloudilým ukazoval cestu pravdy. Nadto osvědčoval také pokoru, trpělivost, pokoru a především lásku. Násilím a lstí nikomu na světě nic neodňal.“
V moderní a ještě více v postmoderní době si mohou svatí odpočinout. Málokdo si připomíná jejich slavné činy, zápasy jejich vyznavačských životů a mučednických smrtí se vzpomínají pouze v křesťanských minoritních společenstvích. Pokud někdo chce spojit jejich náboženský odkaz s politickou současností, začnou sekularizovaným občanům blikat výstražná světélka a naskočí antiklerikální stereotypy včetně nejoblíbenějšího – církevního majetku.
Dne 28. září je volno, hurá do supermarketu! Vlastně ne, supermarkety na svátky zavřeli! Tedy že by na výlet, na houby? Ano, v ten čas rostou václavky.
Autor vyučuje na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity