Můj Petr Šabach

Lekce tvůrčího psaní se vymykaly všemu, co se na literární akademii dalo zažít

to lekcí nepatřilo, rozhodně tedy ne v klasickém školním slova smyslu. Systém, kdy studenti sedí v lavicích a učitel před nimi vykládá, kdy je nejlepší vygradovat děj nebo jaký typ vypravěče použít, jsem také zažila. Průběh byl vždy stejný. Téma ke zpracování jako domácí úkol, text včas poslat e-mailem. Na hodině pak jeden po druhém předčítá výsledek a ostatní hodnotí. Zářivka hučí, nervózní mačkání propisky ruší. Poslední slovo má lektor.

Šabach za námi do třídy nechodil moc rád. Dá se říci, že si nás tam jen vyzvedával. Vylezl do třetího patra a za hlasitého „nazdar, čau“si sundal kšiltovku. Tradičně měl na sobě mikinu s kapucí, vojenskou bundu, tašku přes rameno. Podle kamaráda Filipa se jí říká somradlo. A bílé tenisky. Jednou přišel s novými, zářivými. A to se trochu styděl. Kdo totiž během jeho školních let dorazil se sněhovými botami, tomu je všichni pošlapali, vzpomínal.

„Já bych šel někam jinam“

Na začátku akademického roku si ještě sedal za katedru. Asi aby se nováčci nevyplašili. Ptal se, co čteme a co nás v poslední době zaujalo. Sám vyprávěl o Švejkovi nebo autorech drsné školy. Jakýmsi kontrastem k tomu byla informace, že sbírá vydání Babičky Boženy Němcové v různých jazycích. Vybavujeme si se spolužáky, že jich měl asi tak dvacet.

Někdy v druhém třetím týdnu po začátku akademického roku už ale rovnou prohlásil: „Já nevím, jak vy, ale já bych šel někam jinam.“

Ve školním prostředí si zjevně nepřipadal dobře. Byl například den otevřených dveří. Tehdejší rektor představoval potenciálním studentům pedagogický sbor, zvlášť záležet si dal na vyslovení jmen jako Petr Borkovec, Daniela Fischerová a Petr Šabach. Ten se ozval a před všemi pronesl: „A tělocvik tu učí Roman Šebrle.“Rektor zesinal.

Jako příklad scénky, kdy chcete někoho znemožnit, je to kvalitní. A na základě jeho příběhů jsme různých podnětů a rad pro svou tvorbu dostali nespočet. Jak totiž sám říkal, i stovky načtených knih mohou být u vlastního psaní docela k ničemu.

„Vulgarity pište do textu s rozmyslem,“upozornil nás. Zde bych si dovolila malé zúčtování. Sbírka Hovno hoří, první povídka Sázka. Na sedm notýskových stránek vyšlo dvakrát „prdel“, dvakrát „jdi do hajzlu“. Vzhledem k tomu, že se příběh točí okolo pokoření fyzických sil člověka napodobováním výšky medvěda kodiaka nebo potápěním hlavy do vaničky výčepu, ani jedna z vulgarit nepůsobí nevhodně. V pořádku.

„Dávejte si pozor na kraviny typu: Bylo mu zhruba 51 let. To rovnou můžete napsat, že mu bylo zhruba 51 a půl roku.“Zrovna v tomto případě si člověk řekl, že by přece takovou blbost nenapsal. Stalo se mi to zhruba 23 měsíců poté, když jsem ještě jako elévka začínala psát do Lidových novin.

Anička

Nebo jak se sžít se jmény postav. Šabach nám tvrdil, že je nejdříve pojmenovává postupně podle abecedy. Takže například Anička, Bedřich, Cecil, David. Až po dopsání je všechny přejmenuje. Anička ale nejednou zůstala. Ne náhodou. I my jsme o ní slýchávali na našich hodinách tvůrčího psaní. Šlo o jeho ženu. Myslím, že si jeden příběh, který jsme slyšeli, můžeme dovolit. Ukáže, že si Petr ze sebe uměl dělat legraci. Došlo k hádce a Šabach se oblékal, že půjde pryč. Říkal, že už se nikdy nevrátí. „Andula mi odpověděla s klidem: Vezmi s sebou plasty,“smál se tak, až slzel.

Svoje práce jsme mu mohli nosit kdykoliv, na jakákoliv témata, a nahlas je člověk četl jen dobrovolně. Povinný úkol byl jediný, vždy na konci semestru.

Hodnocení jsme schytali různá, rozhodně ale vždy upřímná. „Holka, ty jsi magor, tebe bych nechtěl mít doma,“vybavuji si, co mimo jiné řekl mně. Nevalně málem dopadl spolužák se svou básní. Byl konec zimního semestru a měli jsme tradiční vánoční besídku. Dorazil Šabachův kamarád a hrál nám na harmoniku. Petr nám dal dárky a my jsme mu odevzdali svá díla. Onen spolužák rozstříhal svou báseň po verších a oblepil jimi flašku, snad vodky. Šabach se rozčílil: „Dal jsem vám jedinej úkol, a ty nejsi schopnej ho splnit!“Rýmů na etiketě si totiž nevšiml.

„Kafe s rumem, prosím. A malý rum. Ne do skla, ale do hrnku. Jak máte velký hrnky?“Servírka v pankrácké hospodě Na Klikovce musela vyskládat všechny hrnky, než se Petr Šabach dobral toho, který mu vyhovuje nejvíc. „Kafe s rumem?“podotkl spolužák Honza s údivem. „Chutná jako kofila,“usmál se Šabach. Šabach za námi do třídy nechodil moc rád. Dá se říci, že si nás tam jen vyzvedával. Vylezl do třetího patra a za hlasitého nazdar, čau si sundal kšiltovku.

Podzemní akademie

Poezie na něho narazila ještě jednou a dopadlo to ještě hůř. Tehdy staré pořádky na škole rozseklo nové vedení a naše oblíbená Helena Kupcová, která nám přednášela o literárních směrech, odešla pryč. Pokračovat už nechtěl ani Šabach. My jsme ale chtěli dál poslouchat její přednášky a s Petrem dál řešit psaní. A byl to právě on, kdo přišel s nápadem založit vlastní školu.

Tak vznikl literární spolek Podzemní akademie. Podoba se jménem naší alma mater je čistě náhodná. I když jsme ji podle mnohých zradili. Kupcová a Šabach totiž táhli studenty nejvíc. Důkazem toho bylo, že se ke konci akademického roku naše tvůrčí skupina většinou rozrostla tak, až jsme se na Klikovku málem nevešli. Byli tací, kteří čekali jen pivo a pohodu. Literatura a psaní se ale řešily jakkoliv neustále. V rámci Podzemní akademie jsme se setkávali každý týden v Literární kavárně Řetězová, zvali spisovatele, filmové vědce, kohokoliv spojeného s uměním.