Tajemství vypravěčova úspěchu
Petr Šabach byl nejspíš nejsympatičtějším českým bestselleristou – autorem, jehož každá nová kniha se umístila v žebříčcích a díky jehož psaní se spolehlivě drželo nad vodou nakladatelství Paseka jeho kamaráda Ladislava Horáčka, a přitom si stále žil stejným životem zemitého, k pozlátku slávy nedůvěřivého solitéra. A to i poté, co se nechal zapsat na kandidátku do komunálních voleb a velkým počtem hlasů byl zvolen do zastupitelstva Prahy 6. Jeho úspěch byl docela zvláštní úkaz, protože Šabachovy texty nebyly ničím podbízivé, chyběly jim prvky, které u českých čtenářů obvykle zabírají, tedy přímočarý humor, trápící se, ale nakonec vítězící hrdinky a nějaké to laické duchovno.
Mluvčí své generace
Je pravda, že do začátků v 90. letech Šabachovi hodně pomohly Hřebejkovy filmové adaptace počínaje muzikálem Šakalí léta z roku 1993; paradoxně zatímco film navzdory zisku čtyř hlavních trofejí z prvního ročníku Českých lvů v kinech příliš neuspěl, zájem o do té doby málo známého autora jedné povídkové sbírky ( Jak potopit Austrálii už z roku 1986), který pracoval jako zaměstnanec Galerie hlavního města Prahy, se při vydání další povídkové sbírky Hovno hoří v roce 1994 citelně zvýšil – a už neklesl. Scenárista Petr Jarchovský a režiséři Jan Hřebejk a Ondřej Trojan si pak sice dál vybírali jeho prózy pro filmové zpracování (největší úspěch slavily Pelíšky z roku 1998), tou dobou však už Šabachova popularita žila sama o sobě a jakkoliv ji další filmy posilovaly, bývala by se obešla i bez nich. tendenci k poklidnému životu mezi kamarády, kde nad ideologiemi, penězi, emocemi a módními trendy vítězí pospolitost a zdravý rozum.
Výstižně zachycoval pocity a myšlení své generace, která dětství, dospívání a nezanedbatelnou část dospělosti prožila v komunismu v jeho různých fázích. Na rozdíl od generace svých dětí neměla většina Šabachových vrstevníků odvahu, energii a bezstarostnost k tomu, aby se po listopadu 1989 pustila do tehdejších oblíbených dobrodružství: podnikání, cestování, tvoření. Ale zároveň si oddychli, že komunismus je pryč, i když třeba vzpomínky na život v těch hnusných dobách se u některých postupně zbarvily do příjemnějších tónů. I onu nostalgii Šabach reflektoval, přitom však nikdy nezapomněl na to, jak uměl být komunistický režim zlý a zákeřný a jak často, snadno a z malicherných důvodů ničil lidem životy.
Kamarádi z Dejvic
Ústředním dějištěm většiny Šabachových próz jsou pražské Dejvice, a to nejčastěji Dejvice v autorově blahé paměti, tedy oblast, která svou domáckostí a provázaností tamních obyvatel, kde se v jedné škole potkávaly děti rebelů, policistů a vojáků (v některých případech ještě k tomu odstavených normalizací), připomínala spíš vesnici než část milionového velkoměsta. Ve zdejších útulných hospodách se Šabachovi hrdinové včetně vždy přítomného autobiografického vypravěče scházejí a vedou řeči, vzpomínají a spřádají plány, k jejichž realizaci se občas (obvykle je to vyvrcholení knihy nebo povídky) i odhodlají.
Celé je to uvolněné, sousedské, k čemuž autorův hovorový styl dobře pasuje. Šabach byl onen vypravěč lidového typu, za jehož zdánlivě jednoduchými příhodami a způsobem podání se ale (podobně jako u Hrabala) skrývala značná sečtělost a vzdělanost, jen nebyla dávána příliš najevo, protože v hospodě to koneckonců stejně nikoho nezajímá. Byl spíš extenzivní než intenzivní, přičemž v množství historek za těch více než třicet let, co publikoval, se najdou i takové, které rámec historky přesahují a blíží se nedostižnému Hrabalovu vzoru.
Svět knih Petra Šabacha je místo, kde postavy vyznávají přívětivost a přátelství oproti úspěchu či bohatství, kde se žije poklidný, ale ne nudný život a kde soudržnost malé skupinky odolává zlu a chamtivosti světa okolo a chrání před ním své členy. Relativizace a zesměšnění hlouposti, záludnosti a agresivity je přitom v Šabachových očích nejlepší a nejspíš jedinou možnou obranou. Většina historek, které Šabach vypráví, jsou vlastně trochu smutné, zvláště z pozice jejich aktérů. Vtip a přesah získají až tím, že je tito aktéři vyprávějí v sousedském (rodinném, přátelském) kruhu.
Melancholie pozdních próz
Omezit ovšem Šabachovu tvorbu jen na vršení zábavných a (sebe)ironických historek by bylo nespravedlivé, jakkoliv právě anekdotické pasáže jeho próz mu zaručovaly setrvalou oblibu u čtenářů. Nejpozději od novely Zvláštní problém Františka S. (1996) vstupují do jeho textů vážnější, zde přímo moralizující tóny, v pozdějších prózách už nad komikou začíná převažovat melancholie stárnoucího muže. Humor románu Máslem dolů (2012) je ve velké míře založen na tom, že dva hlavní hrdinové, rázovitý amerikofil Evžen a vypravěč Arnošt, provádějí věci nepřípadné jejich věku. V druhé části příběh směřuje k Evženově rodině, kde nepanují úplně harmonické vztahy (Arnošt cítí křivdu z rozvodu a s otcem to nemá jednoduché, taky dcera Julie se neprovdala zrovna nejlépe), následné události však vedou k převrácení dosavadního rodinného uspořádání a celkovému happy endu.
V posledním románu Rothschildova flaška (2015) sledujeme počátky důchodového života muže stále ještě sebevědomého a aktivního, jen čím dál unavenějšího a rozmrzelejšího z byrokratické šikany. Hlavní hrdina se přestěhuje z dejvického bytu do maringotky, kde si spokojeně sám žije, než se u něj objeví žena, kterou jeho proutkařské umění kdysi vytáhlo z dlouhotrvající nemoci. Ta se s ním dá dohromady a pomůže mu, aby se z něj nestal staromládenecký jezevec. Od něj si naopak vyžádá pomoc při záchraně své vnučky, která jako au-pair v Londýně v mladické nerozvážnosti vypila svému zaměstnavateli, typicky nadutému příslušníkovi britské upper class, archivní, a tudíž mimořádně drahé víno (odtud název knihy) a hrozí jí trestní stíhání. Epizodický text získává strukturu romantické komedie s „podrazovskou“pointou, kdy ti hodní a slušní velkolepě napálí někoho mnohem mocnějšího a nebezpečnějšího.
A ve vůbec posledním publikovaném díle, povídce Večer tříkrálový anebo Cokoli chcete ze sborníku Praha Noir, se hlavní hrdina rovnou zaobírá myšlenkami na sebevraždu, kterou chce spáchat z poněkud paradoxního důvodu. Jeho manželka už mu tolik leze na nervy, až ho přepadají „záblesky“, tedy okamžiky nutkání ji zabít. A „sebevražda z rozumu“má být „preventivní vraždou sebe sama“, „aby neprovedl hloupost“. Jistěže se to všechno zvrtne tragikomickým směrem, ale celá ta povídka je laděna dosti truchlivě.
Jako by ze všech těch pozdních prací čišela snaha nějak bojovat s mrzoutstvím, uzavíráním se a s celkovým životním rozčarováním. Kdo Petra Šabacha znal, věděl, že k tomu občas sklony měl. V literární fikci tomu jeho autobiografičtí hrdinové vždycky nějak vynalézavě a s vtipem unikli. Ve skutečnosti se téhle životní fáze Petr Šabach vlastně ani nedožil.
Psaní Petra Šabacha se svým důrazem na sousedskou či hospodskou pospolitost bylo blízké české střední třídě. Šabach navíc dokázal zachytit pocity a mentalitu své generace, která prožila většinu života v komunismu. I onu nostalgii Šabach reflektoval, přitom však nikdy nezapomněl na to, jak uměl být komunistický režim zlý a zákeřný a jak často ničil lidem životy Jako by ze všech těch pozdních prací čišela snaha nějak bojovat s mrzoutstvím, uzavíráním se a s celkovým životním rozčarováním. Kdo Petra Šabacha znal, věděl, že k tomu občas sklony měl.
Autor je redaktorem časopisu iLiteratura.cz.