Můj Petr Šabach

A některé záběry shodou okolností vznikly u Klokočníka. Šabach s námi o filmech, se kterými je spojovaný, téměř nechtěl mluvit. U Klokočníka vydržel chvíli, cítil se nesvůj. Až jsme si to pak vyčítali.

Gulášový propadák

Startem Podzemní akademie, troufám si říci, mezi ním a námi – vlastně už jeho bývalými studenty – začalo kamarádství. Neskrýval před námi svůj osobní život. Vyprávěl nám o tom, že se bude stěhovat, že neví, co udělá se všemi knihami. Že přece nemůže žádnou vyhodit. A jak má vědět, kterou si třeba bude chtít znovu přečíst. Zval nás několikrát k sobě na chalupu do Lysolají, kde se třeba mělo konat klání o nejlepší guláš. Petr se hrozně holedbal, že takové guláše jsme nejedli. Tehdy jsem tam nejela. Našla jsem si teď ale v Lysolajském zpravodaji z května roku 2012 tuto zmínku: „V Úněticích konalo se tradiční májové klání ve vaření guláše, které se léta odehrávalo v Lysolajích u Šabachů na zahrádce. Letos nejlepší guláš připravil hostitel, únětický místostarosta Ben Anderson. Petr Šabach byl šestý, respektive poslední.“

Někdy nám ale uštědřil tvrdou ránu a na literaturu si se studenty přestal jen hrát. Čerstvě jsem v ruce držela bakalářský diplom a volalo mi neznámé číslo. Boris Dočekal, Nakladatelství Listen, dobrý den. Šabach mu dal mou novelu a on ji chce vydat. Byla to shodou okolností moje bakalářská práce a Petra jsem si vybrala jako vedoucího práce. Obhajoba téhle práce před komisí byla mírně groteskní. Vzal to vlastně za mě a mluvil hlavně on. Na konci svého proslovu pronesl něco jako: „No dobrý, tak už běž.“

„Máme tu jen jeden problém, je krátká. Mám tu ale zrovna kratší text Arnošta Lustiga, nevadilo by vám, kdybych je dal dohromady?“zeptal se mě nakladatel. „Myslím, že ne, určitě ne,“vykoktala jsem ze sebe. V hlavě mi jelo, jen aby to nevadilo Lustigovi.

Petr mi neřekl nic o tom, co spískal. Vděk za takovou příležitost nicméně nebude nikdy dostatečný. Byl pak i na křtu v knihkupectví Fišer a otcovsky mi dodával odvahu, když jsem na místo velmi nervózní dorazila. „Bude to sranda,“řekl mi. To byla, až do rána.

Ráda bych se vyhnula patetickému závěru. Sprosté slovo, které ze mě vypadlo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla o jeho smrti, se v tomto případě opravdu nehodí uvádět. A tak bych snad spíš takhle na konec odpověděla své kolegyni, která se Šabachem dělala rozhovor do Magazínu Pátek Lidových novin.

Těch piv zvládl i víc

„Zábavný a milý muž, který podle svých slov, když je v kondici, udělá i deset piv za deset hodin. Jestli si teda trochu netahal tričko, protože se mnou udělal jen jedno,“napsala na úvod. Netahal, někdy jich na našich literárních sezeních platil i víc. Vyplížil se od stolu a vzal útratu všech. Pak na nás jen mezi dveřmi mávnul a se slovy nazdar, čau odešel.