Boj s prasaty zahájila Marie Terezie

Prase je především živočich jako každý jiný. Za normální situace obsazuje krajinu v počtu, který odpovídá potravní nabídce a míře ohrožení šelmami. Příslušní predátoři (vlk a medvěd) jsou v nížinách střední Evropy více než 300 let vyhubeni. Od nich tedy nehrozí prasatům žádné riziko, jejich jediným nepřítelem je dlouhodobě pouze člověk. Ten jim zároveň poskytuje přebytek potravy na polích obilnin, řepky a brambor.

Prase jako škůdce

Konflikt zemědělce a prasete nastával logicky v situaci, kdy se prasata chodila na malá pole zemědělců pást, a tím ničila úrodu. Situace se zvrátila během 18. století, a to v průběhu necelých sto let.

Prase bylo do té doby a dlouhodobě zvěří oblíbenou šlechtickými lovci, kteří pramálo dbali o škody působené na poddanských zemědělských kulturách. Intenzivní zájem o myslivost jevil zejména císař Karel VI. a jeho zeť František Lotrinský. Dcera Karla VI. a Františkova manželka císařovna Marie Terezie převzala vládu v roce 1740. Brzy se ocitla v situaci, kdy po prohrané válce vyvstala nutnost Rakousko modernizovat, a to zejména z pohledu fungování státní správy. Velmi potřebný byl i ekonomický růst a navýšení výběru daní.

Jedním z mnoha souvisejících problémů byly permanentní (a zjevně oprávněné) stížnosti poddaných na příliš vysoké stavy zvěře a s tím související škody na polnostech. Následovala řada opatření, ze kterých cítíme, jak se vnímání prasete z pohledu státu zosobněného absolutistickou mocí císařovny (a následně císaře) měnilo: z vítaného úlovku na nevítaného škůdce.

Úředně nařízené vyhubení

Už krátce po nástupu císařovny na trůn prodávala dvorní kancelář honební práva na císařských (komorních) pozemcích. Při nákupu se kupující smluvně zavázali hubit zejména černou zvěř. „Lovci nesmějí šetřit divokou zvěř; černá zvěř musí být vyhubena, vysoká pak zdecimována do té míry, aby poddaní už netrpěli škodami,“uvádí úřední dokument z té doby. „Všichni majitelé honebního práva mají přispět ke snížení stavu vysoké a vyhubení černé zvěře, aby poddaní divokou zvěř mohli vyhánět ze svých pozemků spíš psy než střelbou.“

Nařízeními, která měla právní charakter, napřed Marie Terezie nakázala vrchnostem platit náhradu škod působených zvěří. Jako nejpodstatnější bývá zmiňováno nařízení ze dne 4. září 1766, které stanoví: „Žádné panství ať nedovolí přemíru divoké zvěře, nýbrž na to zmoci úřadu dohlíželo a krom toho všechny škody poddaných nechť panstvo nahradí.“

Protože však stále přicházely stížnosti na způsob vyřizování požadavků na odškodnění, bylo vydáno 13. září 1771 další nařízení, podle něhož se nemají náhrady za škody způsobené divokou zvěří „ztrácet v procesuálních obšírnostech“, nýbrž mají být postiženým „ex aequo et bono“(tedy podle toho, co je spravedlivé a dobré) uděleny.

Na trvale přítomné spory postupně reagovala i druhá strana, tedy vrchnost. Roku 1770 začíná na území Čech a Moravy výstavba řady obor určených primárně k chovu černé zvěře. Potřebu náhrady škod způsobených zvěří bylo nutné stále připomínat a povinnosti postupně formulovat stále určitěji.

V Oběžníku dvorní komory z 19. ledna 1779 tak bylo nařízeno: „Jakmile poddaný učiní u panského úřadu oznámení o škodě způsobené zvěří, pověří tento úřad okamžitě dva nestranné muže obhlídkou a vyčíslením škody. Jimi stanovená škoda nechť je poddanému okamžitě nahrazena. Pokud se tak nestane nebo panstvo se bude zdráhat vyčíslit škodu nebo to odkládat, může poddaný dotyčné odhadce škody určit sám a o odškodnění u správy požádat prostřednictvím advokáta poddaných.“

Pryč z přírody během dvaceti let

Definitivní konec volného výskytu prasete divokého v českých zemích znamenal Lovecký patent Josefa II. z roku 1786, který v preambuli konstatoval celkovou změnu pohledu na vlastnictví, veškerá dosavadní lovecká opatření pro nepřiměřenost současné situaci zrušil a stanovil zcela nový zákon.

Ten se černou zvěří zabýval ve více paragrafech, zejména ale v paragrafu 3 stanovil: „Černá zvěř (divoká prasata) smí být chována jen v uzavřených a proti jakémukoliv úniku dobře zajištěných oborách. Jestliže je divočák zastižen mimo oboru, tehdy jest komukoliv v kteroukoliv roční dobu povoleno divočáka, stejně jako vlky, lišky nebo jinou škodnou dravou zvěř, zastřelit nebo jinak složit. Jestliže by se držitel revíru nebo myslivci protivili, pak nechť musejí složit 25 dukátů a všechny škody způsobené uniknuvším zvířetem nahradit.“

Implicitní zmínku nepochybně vztaženou k černé zvěři obsahoval také paragraf 12: „Divoká zvěř se také smí jakýmkoli způsobem vyhánět z polí, luk a vinohradů. Za divoká zvířata, která se přitom zraní nebo uhynou, nepřipadá vlastníku honitby žádná náhrada.“

Po tomto právním kroku nastalo podivuhodné (a v dnešní situaci nepředstavitelné) vyhubení divokých prasat ve volné přírodě, a to ve velmi krátké době nece- lých dvaceti let. Dosud nevídané uvolnění možnosti černou zvěř lovit bylo pro vlastníky práva myslivosti jistě silně motivující. Šlechta z principu nestála o to, aby do jejího starobylého a dlouhodobě přísně střeženého práva mohl vstupovat kdokoli zvenčí, zároveň ale nechtěla platit škody a pokuty.

150 let bez prasat

Před přelomem 18. a 19. století bylo dokonáno. Prasata ve volné přírodě byla vyhubena a nadále chována v souladu se zákonem pouze v oborách.

Tento stav respektovaly všechny následující právní předpisy. Divočáci migrující od východu a občas unikající z obor byli ihned systematicky loveni. Profesor zoologie a myslivosti Julius Komárek udává pro české země v roce 1935 úlovek ve volné přírodě 23 jedinců (pět v Čechách a 18 na Moravě a Slezsku). Dalších 419 jedinců bylo uloveno v oborách.

Situaci změnily dějinné okolnosti, zejména II. světová válka. Nikdy se již nedozvíme, odkud po válce migrovala prasata, která postupně obsadila naše současné území. Teorií bylo vysloveno více, nejsou ale podstatné. Důležité bylo to, že ze zákona o myslivosti byl v roce 1947 odstraněn paragraf o zákazu chovu ve volnosti, který byl nahrazen daleko vágnější formulací zakazující vypouštění divokých prasat tam, kde dosud nežijí…

Prasata ovšem nebylo třeba vypouštět; kam chtěla, snadno došla sama. Kontakt člověka a prasete divokého byl po 150 letech nepřítomnosti nesnadný. Lidé se přítomných prasat nejvíce ze všeho báli (což trvá dodnes). V komplikované situaci se ocitli myslivci, zkušenost s lovem prasat dlouhodobě chyběla. I pro zkušené myslivce je lov divokých prasat obtížný i dnes, zejména proto, že jsou to zvířata inteligentní a opatrná. Pohled na lov a jeho metody se čas od času měnil a snaha odlovit divoká prasata ještě jako selata a mladé kusy se dlouhodobě míjela účinkem.

Prase jako predátor

V posledních letech je v televizi čas od času možné vidět reportáže z regionů ukazující zryté parky, fotbalová a golfová hřiště. Dramatické záběry zobrazují i hon na prase v městské zástavbě, nikoli nepřipomínající Slavnosti sněženek. Nárůst po- pulace totiž nutí dosud opatrná a skrytý život vedoucí prasata k pobytu v městských celcích zcela mimo lesy a pole. Poryté plochy jsou sice nepříjemné, v porovnání s dalšími dopady vysoké početnosti prasat však nejsou zásadní.

Prase se totiž v potravním řetězci chová velmi oportunně, občas i jako vrcholový predátor. S oblibou konzumuje snůšky na zemi hnízdících ptáků a mláďata savců. Dopady na postižené populace živočichů jsou devastující.

Stejně jako v 18. století se dostavily diskuse o prasaty působených škodách a jejich náhradách. Po delším vývoji dospěla situace v loňském roce do bodu, kdy Ministerstvo zemědělství ČR vyhlásilomožnost lovit divoká prasata celoročně bez rozdílu pohlaví. Na konkrétní efekt tohoto opatření budeme muset patrně ještě nějaký čas čekat. Loňská lovecká sezona byla pro hodnocení nevhodná, nastal totiž semenný rok buku a to je období, kdy úlovky prasat obvykle poklesnou – prasata mají dostatek potravy uvnitř lesa a je značně komplikované zastihnout je na místech, kde se dají ulovit.

Po propuknutí afrického moru prasat ve Zlínském kraji se média naplnila zprávami o divokých prasatech. Vynecháme-li působivé slovo mor, jde vlastně o prosté karanténní opaření, kterých svět i náš region zažívá mnoho (příkladem je ptačí chřipka naposledy minulou zimu). Problémů s prasaty ale zažíváme dlouhodobě víc. Podívejme se na jejich historické, právní i ekologické souvislosti. Prase se v potravním řetězci chová velmi oportunně, občas i jako vrcholový predátor. S oblibou konzumuje snůšky na zemi hnízdících ptáků a mláďata savců.

Čtyři tisíce za odstřel

Řešení občas přichází ze strany, kterou dopředu nelze předpokládat. Složitou cestou, patrně přes Polsko, se k nám dostal před několikaměsíci zmíněný virus afrického moru prasat. Možnost přenosu infekce je samozřejmě mnohem vyšší a nebezpečnější v regionech, kde je prasat vysoký počet a kde se proto jednotlivé tlupy stýkají, nejčastěji u zdrojů potravy. Snaha o likvidaci ohniska afrického moru prasat na Zlínsku přiměla úřední místa k vypsání zástřelného, tedy částky vyplácené úspěšnému lovci. Částka už dosahuje čtyř tisíc korun za zvíře usmrcené v nejrizikovějších zónách.

Ekonomická motivace by za určitých okolnostímohla ve svých důsledcích znamenat snížení počtu divokých prasat na našem území, bylo by ale nutné vyplácet tuto odměnu lovcům dlouhodobě a na celém území státu. Na hodnocení výsledků je prozatím brzo, koncepčně jde nepochybně o krok správným směrem.