„Na vašem koncertě se nedá spát“
Pavel Haas Quartet je naším nejvýraznějším smyčcovým kvartetem. Jeho mezinárodní kariéru odstartovalo vítězství v soutěži Premio Paolo Borciani v italském městě Reggio Emilia v roce 2005. Momentálně souboru vychází v Supraphonu druhé dvořákovské CD s nahrávkou klavírního kvintetu č. 2 A dur s klavíristou Borisem Giltburgem a smyčcového kvintetu Es dur s violistou Pavlem Niklem. Haasovci hrají v sestavě Veronika Jarůšková (první housle), Marek Zwiebel (druhé housle), Radim Sedmidubský (viola) a Peter Jarůšek (violoncello). Při rozhovoru je opravdu těžké je sledovat, neustále se totiž doplňují, případně spolu polemizují a navzájem se špičkují.
Vy v Česku moc nehrajete... Co jsou festiva-
Veronika Jarůšková:
ly, tak ano.
Radim Sedmidubský:
centus Moraviae.
V České Lípě, Litomyšli. Budeme 30. září otvírat hudební festival v Lednici a svou sezonu uzavíráme v červnu v Litomyšli.
Peter Jarůšek: Veronika Jarůšková:
Praha 12. září.
Vloni na Con- A Dvořákova
LNZ toho vyplývá, že kdyby nebyly festivaly, tak tu nehrajete.
Jednou jsme byli rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu a budeme též za dva roky.
Marek Zwiebel:
Když je příležitost, hrajeme. Když se dohodneme s La Fabrikou.
Veronika Jarůšková: Peter Jarůšek:
rádské bázi. Ale to je spíš na kama-
Marek Zwiebel:
sféra. Tam je klubová atmo-
LN Ovlivňuje množství cen ze soutěží i za nahrávky to, jak vás pořadatelé zvou?
Nebudeme si namlouvat, že ne, je rozdíl, jestli máme pět gramofonů, nebo ne, v té prestiži je to jednoznačné.
Peter Jarůšek:
LN Myslel jsem spíš tuzemské pořadatele…
To se zeptejte agentury. Mohou se samozřejmě bát finančních požadavků.
Peter Jarůšek:
Já pracuji od svých čtyř a půl roku, takže mám pocit, že to musím mít zaplacené. Ale s těmi financemi to není tak špatné, jak to vypadá.
Veronika Jarůšková:
Nejsme nedosažitelní, ale v menších městech to může být problém. S penězi bojují všude, i v Německu. Málokdo řekne Jé my máme peněz, řekněte si, kolik chcete... Všichni pořadatelé říkají, že to není lehké.
To neznamená, že bychom nehráli rádi, ale jde i o to, komu. Třeba La Fabriku zahrajeme kamarádsky.
Peter Jarůšek: Veronika Jarůšková:
V neposlední řadě je to otázka plánování. Když přiletíme z Londýna, nemůžeme další den hrát například v Bruntálu. Kolikrát to naráží na termínový strop, abychom nezdůrazňovali jen ty peníze.
Peter Jarůšek:
Třeba kolega Marek je z Košic a oni se roky snaží, abychom tam hráli. Ono to ale stále nevychází, protože to je daleko. To je fakt daleko.
Veronika Jarůšková: Peter Jarůšek:
LN Cestování vás tedy omezuje?
V našem životě bere cestování spoustu energie. Jsme profesionální cestovatelé. Nikdo netuší, že si musíme nejen naplánovat to, jak se někam dostaneme, ale musíme se tam i dostat. Nikdo nás nikam neodveze.
A pokud se tam nedostanete, promotéra to nezajímá.
Veronika Jarůšková: Marek Zwiebel:
Třeba Amerika, pošlou vám rozpis turné a vy musíte zjistit, jestli se z jednoho místa dostanete do druhého, v kolik je koncert, jak daleko je hotel a jaký je. Když máte cestovat v den koncertu a není tam přímý let, prostě to nejde. Někdo to dělá, ale je to hrozný risk. A já navíc cestování nesnáším.
Peter Jarůšek:
LN Pak jste si vybral špatné povolání. Je to tak.
Když studujete hudbu, ani netušíte, že pokud dosáhnete jisté úspěšnosti, budete polovinu života cestovat. Když jsme vyhráli soutěž a dostali jsme jako cenu turné, sáhli jsme si opravdu na dno. Netušíš, jak budeš unavený, na tu únavu si musíš zvyknout.
Vzpomínám si, že v brožuře italské soutěže byla cena pro vítěze a Veronika na to: Fuj, to je chudák, kdo to vyhraje. To byla její první reakce. My jsme absolutně nepočítali, že postoupíme do druhého kola. Pro vítěze byly připraveny koncertní bloky, jeden měl pět týdnů, bylo to plánováno bez nás, to bychom nedopustili. (smích)
To se nám třeba stalo v Americe, jeli jsme autem, v noci, a byli jsme tak hotoví, že už jsme se nebyli schopni dostat na místo, kde jsme měli druhý den koncert. Zastavili jsme v nějakém obchoďáku, abychom zjistili, kde vůbec jsme, nebyla žádná navigace. Přespali jsme v nějakém tom hororovém motelu z papundeklu. A do toho to hororové pivo, co jsme koupili na pumpě. Anebo jsme zabloudili v Austrálii...
Peter Jarůšek: Veronika Jarůšková: Peter Jarůšek: Veronika Jarůšková:
LN První cena vás tedy výborně připravila na další kariéru?
Ano, pokud to přežijete a zaujmete ty lidi natolik, že vás pozvou znovu, tehdy jste vyhráli.
Ta cena je šance, že si vás někdo všimne a zavolá zpět. Není až takový problém zahrát někde debut, je důležité se tam vrátit.
Veronika Jarůšková: Peter Jarůšek:
LN Snažíte se pořadatelům nabízet skladby, které oni nechtějí, ale vám se líbí?
Generálně plánujeme dva ucelené programy na jednu sezonu a ty pořadatelům nabízíme. Někteří mají třeba požadavek, že tohle se tam hraje a zda to nelze vyměnit. Nebo mají téma a my se musíme trefit. Nemůžeme dělat spousty repertoáru, vždy není čas se kvalitně připravit. Někdy to nesedne a pořadatelům se to nelíbí, pak musíme říct: Jindy.
Aktuálně jedeme do hamburské Elbphilharmonie, zde se připravují dvě premiéry.
V únoru budeme mít dva koncerty a jeden bude soustředěn na moravskou lidovou hudbu. Nebudeme hrát v krojích, existují různé formy zapracování folkloru do hudby. Poprosili jsme Pavla Fischera a bude tam světová premiéra jeho skladby se zatím pracovním názvem Příběhy z Moravy pro zpěv
Peter Jarůšek: Veronika Jarůšková: Peter Jarůšek:
a kvarteto, budou tam od Miloše Štědroně aranže částí Janáčkovy tvorby. A budou tam i tradiční juchačky na závěr.
Tohle je na tako-
Veronika Jarůšková:
vou kvazi objednávku. Ptali se, jestli nemáme zájem o alternativní program. My jsme vymysleli tento koncert a oni ho přijali. Ale to je spíš výjimeč-
Peter Jarůšek: Marek Zwiebel:
né.
LN Proč jste pro svou nejnovější dvořákovskou desku vybrali kvintety?
Setkali jsme se s Borisem Giltburgem před třemi roky v Nizozemsku, hráli jsme též Dvořáka a na první zkoušce jsme zjistili, že není co cvičit, vůbec nevznikly situace, že bychom se museli na něčem dohadovat nebo o něčem polemizovat. Tak jsme se do sebe vzájemně hudebně zamilovali.
Veronika Jarůšková:
Mám pocit, že už tehdy jsme o nahrávce mluvili.
Naštěstí to byla jasná volba i z jeho strany. Ten plán nahrát violový a klavírní kvintet byl v našich hlavách už vícekrát. Tentokrát to vyšlo, nahrát tyhle dvě věci, které k sobě patří i charakterově, jsou to velice pozitivní skladby. Je to prosvětlená hudba, Dvořákovy vrcholné opusy.
Marek Zwiebel: Peter Jarůšek:
Po smetanovském cédéčku, které mapuje celý jeho život od narození až po okamžik, kdy zešílel, se zde žádná tragédie tohoto typu nekoná, spíš jsou to přátelská setkání nad nádhernou hudbou.
Zmínil jste dvořákovské CD, které jsme nahráli v roce 2010, potom jsme nahráli schubertovské, které bylo též velmi dramatické, takže Dvořák to tak nějak prosvětlil a uklidnil.
A samozřejmě s Pavlem Niklem, s naším bývalým kolegou, to nějak padlo do noty
Byla příležitost
Veronika Jarůšková: Peter Jarůšek: Veronika Jarůšková: Radim Sedmidubský:
si spolu zahrát.
Veronika Jarůšková:
Zajamovat si. LN Soubor existuje od roku 2002. Kdy myslíte, že přijde nejlepší forma? Stále doufáme, že na (smích) Doufáme, že ještě nepřišla. Člověk neví, co se stane.
Marek Zwiebel:
každém koncertě...
Veronika Jarůšková:
Těžko se to plánuje, jsem sám zvědavý, kam se to bude posouvat. Osobně mám stále snahu se vylepšovat.
Peter Jarůšek:
Hudba je to pojítko mezi námi, hudba je sdělení emocí, tak se osobně snažím narvat tam co nejvíc citu. Když lidé pochopí, co hraji, říkám si, že jsem ve formě.
Někdy přicházejí lidé z publika a formulují konkrétní emocionální dopad a vlastně se to ztotožní s naším záměrem. Ať to zní romanticky, či jako klišé, ale o tom to je.
Veronika Jarůšková: Peter Jarůšek:
LN Stalo se vám, že odezva byla sice pozitivní, ale založená na nepochopení?
Vzpomínám si na jednu „pozitivní“kritiku, když jsme hráli na Pražském jaru – toho pána bych rád potkal. Od začátku do konce bylo všechno špatně.
Peter Jarůšek:
Netuším, jestli přišel naštvaný na koncert, nebo jsme ho rozzuřili my, ale rozhodně jsme neměli v úmyslu ho rozzlobit. Ale jeho hněvalo i nasvícení sálu.
Veronika Jarůšková:
Ale pokud jde o kritiky, extrémně dobré a extrémně špatné ohlasy se škrtají. Ani jedno, ani druhé vlastně není pravda.
Peter Jarůšek: Radim Sedmidubský:
krasobruslení.
Většinou za námi chodí po koncertě ti, kdo nám chtějí říci, že to bylo pěkné.
Peter Jarůšek:
Ostatní jdou naštvaně domů nebo píšou kritiku. Vrácení vstupného není náš byznys. Ale většinou nechceme publikum uspat.
Radim Sedmidubský: Peter Jarůšek:
Záleží, s jakým pocitem posluchač na koncert přichází, někdo si chce odpočinout, jiný pospat, další s pocitem pojďme do toho.
Jednou za mnou přišla paní a řekla: Na vašem koncertě se nedá spát.
Veronika Jarůšková: Marek Zwiebel:
Nemáme rádi, když obecenstvo spí, to jsme raději, když je iritujeme.
Veronika Jarůšková:
Když přijdou spát, ať chodí do poslední řady, jednou jsem viděl v první řadě i mandli. Vážně, to bylo strašné, takové bezmocné.
Peter Jarůšek:
Jako v porotě
LN Říkali jste, že čerstvé Dvořákovy kvintety jsou reakcí na tragického Schuberta a Smetanu. Takže teď přijde něco drásavějšího?
Hodně, Šostakovič. Kvartety druhý, sedmý a osmý. Přijde mi, že Šostakovič byl výjimečný jak ve struktuře, tak v instrumentaci. Šostakovič je náš.
Peter Jarůšek:
LN Vyslovili jste před časem pochybnosti o české kvartetní škole. Cítíte se být její součástí?
Veronika Jarůšková:
co to je. Já stále nevím,
Kvartetní škola je něco jiného než kvartetní tradice. Ve dvacátém století tu bylo České kvarteto s mezinárodní kariérou, Smetanovo kvarteto, Vlachovo kvarteto, Janáčkovo kvarteto, takže ta nit pokračuje. Pokud mluvíme o způsobu hraní – a tím se vracíme k té škole –, myslím, že kvartetní škola neexistuje. Už jen když vedle sebe postavíte Smetanovo, Janáčkovo a Vlachovo kvarteto v té době, je to jiný způsob hraní. Vraťme se do přítomnosti a porovnejme naše kvarteto, Zemlinského kvarteto a Bennewitzovo kvarteto, to jsou úplně jiné světy.
Nevidíme to pojítko. My jsme třeba studovali u profesora Škampy, máme společné profesory. Ale to se v dnešním světě maže, protože jsme všichni studovali uWaltera Levina, my i Zemlinský i bennewitzovci. Všechno se jakoby globalizuje, i kvartetní hra. Rozdíly se vytvoří tím, jak je to kvarteto postaveno osobnostně. Nevidíme žádné pojítko v tom, co je česká kvartetní škola. Když jsme studovali na akademii v Praze, tak si ani nepamatuji, že by komorní hudba byla nějak vyzdvihována.
Naopak. Kdybychom měli mluvit o kvartetní škole, pak by to muselo být zakotveno ve vzdělávacím systému, nebo alespoň ve struktuře školy. A to tu není. Studovali jsme na konci tisíciletí a komorní hudba, i když zde učil i profesor Škampa, byla vedena jako nutné zlo. Bylo nutné si to odškrtnout. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale studenti na to budou kašlat, jen pokud to škola dovolí.
Peter Jarůšek: Veronika Jarůšková: Peter Jarůšek:
Ono to bylo vždycky tak, že jednou za čtyři pět let se sešla hrstka lidí, kteří to chtěli dělat, a ti začali intenzivně pracovat. Je to spíš v lidech.
Pokud mluvíme o způsobu hraní, česká kvartetní škola neexistuje. Porovnejme naše kvarteto, Zemlinského kvarteto a Bennewitzovo kvarteto, to jsou úplně jiné světy.
Radim Sedmidubský:
Škola jako akademie prostě neexistuje. Myslím, že to byl Ivan Štraus, kdo řekl, že akademie vychovává sólisty. To je úplně scestné. Kolik lidí hraje sólo? Nikdo. Škola má připravit na profesionální dráhu, měla by odhadnout, na co je jednotlivý hráč dobrý. Říci vy budete dobrý kvartetní hráč, vy orchestrální, vy budete skvěle učit. To vám nikdo neřekne, všichni jsou sólisti.
Ale tak je to odmalička, od konzervatoře jsou takhle všichni vedeni.
Peter Jarůšek: Radim Sedmidubský:
Na vysoké škole jsou jen čtyři pět let na to, aby se člověk vyprofiloval, než bude vypuštěn do světa. A to by měl být úkol toho systému, profesorů.
Aby si našel svou roli v hudbě a aby se z něj nestal nenaplněný frustrovaný muzikant. Aby člověk měl radost z toho, co dělá.
Peter Jarůšek: Veronika Jarůšková:
LN Myslíte, že je zájem o komorní hudbu na vzestupu?
Nemám úplně přehled o tom, co se děje na akademii, ale vím, že jsou snahy dělat komorní hru seriózněji. Věřím, že je to na vzestupu, a věřím tomu rád.
Peter Jarůšek: