Vědecké i lidské hemžení
Režisérka Hana Burešová nastudovala v Městském divadle Brno hru vystudovaného jaderného fyzika, ale také úspěšného dramatika a divadelníka Reného Levínského Dotkni se vesmíru. Tu zakladatel souboru Nejhodnější medvídci napsal na objednávku pro činohru Národního divadla, kde měla premiéru loni na podzim.
Texty Reného Levínského nebyly nikdy jednoduché, vždycky se vyznačovaly různorodými polohami, někdy až kontroverzními. Tento trend zesílil, když začal psát hry z vědeckého prostředí, které důvěrně zná, neboť se v něm léta profesionálně pohybuje. Začalo to „matematickou“Poincarého domněnkou, po níž následoval text Dotkni se vesmíru a pokračuj, který napsal na objednávku činohry pražského Národního divadla, jež ji uvedlo loni na podzim.
Kam až může člověk zajít, hraje-li si na Boha
Námětem a tématem Levínského hry je genetika, takže tím, že Městské divadlo v Brně sáhlo po této hře, vstupuje na půdu, kde Řehoř Mendel položil základy této vědy o proměnlivosti a dědičnosti organismů. Tato druhá verze to zdůrazňuje tím, že děj je oproti Národnímu divadlu situován do konkrétních brněnských míst. Pro místní publikum je to jistě milé, není to však zásadní. Podstatnější je, jak hostující režisérka Hana Burešová – je to její třináctá inscenace v brněnském Městském divadle – se svým dlouholetým stálým dramaturgem Štěpánem Otčenáškem hru interpretovali a scénovali.
Především se opřeli o žánr konverzační komedie a v tomto duchu rozehrávají všechny situace jak ve vedení zápletky, tak zejména v oblasti jazyka, s nímž Levínský pracuje (ostatně jako Když dlí vědátor v televizním studiu.
vždycky) nápaditě a vtipně. Činí to s pochopením pro styl humoru autora a jeho zvláštní intelektuální a lidské vidění. Vzniká tak příjemně zábavné představení, někdy možná až na úkor dalším rovinám hry.
Neboť vedle komediální polohy, která je průhledem do soukromých i profesionálních vztahů, chování a jednání vědců, je tu poloha jiná, která klade otázky o smyslu a oprávněnosti fenoménu, jejž bychom mohli nazvat stvořením. To jest: kam až může člověk, jenž proniká do genomu živých organismů – podoben přírodě nebo Bohu –, zajít a za jakou cenu to může učinit.
Hra není pouze realistickým příběhem, jenž řadí za sebou komediální situace, ale má i rovinu mytopoetickou, jež intuitivně a s úžasem chápe svět jako zázrak, jemuž můžeme být vděčni za to, že se věci mají tak, jak se mají. Levínskému tento pocit není cizí a tvůrci inscenace jej sdílejí. Nedělají jenom komediální žánrový obrázek ze života vědců, ale snaží se vstoupit do tohoto fiktivního světa. Citují proto před začátkem výjevů některé scénické poznámky z textu, aby otevřeli prostor pro vizuální naléhavost herecké akce i situace. Proto často umístění herců v prostoru funguje jako reliéf, tvoří zřetelně umělý půlkruh vystupující z pozadí jako výtvarné dílo.
Takto se i herectví této inscenace zbavuje zbytečných detailů a ve vyrovnané souhře vystupují ostře a výrazně narýsované postavy, jejichž určitost prozrazuje jakousi až osudovou posedlost; především prací, ale i touhou naplnit vlastní život něčím velkým, překonávajícím pozemskost; což se bohužel nedaří plně a tím se inscenace oslabuje. Usilují o to však další komponenty, zejména scénografická složka Tomáše Rusína.
Pracovnu ústavu samozřejmě charakterizují vědecké přístroje, ale jejich bělobou i prostorovým rozmístěním jim scénografie dodala jakousi přízračnost a odosobněnost. Odtud už není daleko k obrazům, které Levínský ve svém textu líčí a v inscenaci je videoprojekce Tomáše Hrůzy uskutečňuje: Na horizontu Nevadské pouště osamělý jezdec shlíží na deltu Nilu, kde prochází množství lidí dávného egyptského starověku.
To všechno vědecké i lidské hemžení je totiž v Levínského textu i v jeho brněnské inscenaci snahou o celistvý obraz bytí, jež člověka sice určuje, ale zároveň tento člověk chce také být i jeho stvořitelem a vládcem. Tu inscenaci lze jistě chápat jako komediální zábavnou záležitost, která nabízí i několik aktuálních politických žertíků.
Nebo se můžeme snažit uchopit její exkluzivní, výjimečnou podobu, která běžnost činí součástí řádu přesahujícího obvyklé meze a vnímání. Ovšem i v téhle inscenaci trvá otázka problematického závěru.
René Levínský: Dotkni se vesmíru a pokračuj
Autor je teatrolog