Sedmnáctá země
Rozdíly mezi námi a Němci nejsou jen v platech
Za vlády Mutti hospodářství Autolandu na první pohled jen kvete. Dokonce i na druhý pohled, na čísla a statistiky můžeme říct, že Česko – v nadsázce přezdívané „sedmnáctá spolková země Německa“– zažívá po dvanácti letech vlády kancléřky Angely Merkelové období prosperity. Díky navázání na ekonomický motor Evropy máme nejnižší nezaměstnanost v celé EU, a dokonce i platy v posledních pár letech, zdá se, konečně prorazily skleněný strop. V neposlední řadě potěší zpráva, že Češi mají nejmenší problémy se splácením dluhů, hned právě po německých sousedech.
Samotné ekonomické údaje ale ukazují také několik zásadních rozdílů. První je samozřejmě ve velikosti celého hospodářství – německý obr je, co do ročního HDP, osmnáctinásobný, obyvatel má ale jen osmkrát více. V přepočtu na hlavu a kupní sílu je pak průměrný Čech na sedmdesáti procentech produkce svého souseda. Bere ale také podstatně méně, podle Evropského odborového institutu (ETUI) je dokonce i s přihlédnutím k životním nákladům rozdíl mezi průměrnou čistou mzdou v Česku a Německu 11 130 korun.
Na straně druhé ale patří Češi stále mezi nejrovnostářštější země v Evropě co do rozdílů v příjmech, Německo je proti tomu na průměru. Navíc podle nedávných výpočtů spolkové centrální banky je počet tamních obyvatel ohrožených chudobou nejvyšší od znovusjednocení v roce 1990. Z růstu ekonomiky těží mnohem více desetina nejbohatších německých domácností, kterým vzrostl příjem skoro o třetinu, zatímco střední třídě jen o desetinu a nejchudším ještě méně. Chudý Němec přitom samozřejmě vypadá jinak, než chudý Čech. Horních deset procent také drží 60 procent majetku v Německu.
Pokud tedy chceme mít platy jako v Německu a žít si jako v Německu, musíme se smířit s tím, že se také začnou rozevírat nůžky příjmů a majetku jako v Německu. Cestou je přestat dodávat levnou pracovní sílu a jít do tvrdé konkurence na evropském i světovém trhu. České firmy, které to už dnes (mnohdy úspěšně) zkoušejí, potvrzují, že to rozhodně není žádný med. Úspěšní dosáhnou na vyšší platy pro zaměstnance a zbohatnou i manažeři a majitelé. V případě neúspěchu ale nečeká nikoho nic moc příjemného. Rozhodně nic, na co jsou dnes zaměstnanci dodavatelů pro automobilové koncerny zvyklí. Přestat se spoléhat na ekonomickou pupeční šňůru do Německa má i svá rizika. Jsme na ně připraveni? Jan Klesla