Odešel velký idol jedné generace

Třískovo jméno bylo jedno z těch, které mělo v Československu navždy zmizet z paměti, po emigraci v roce 1977 se za ním zavřely vody. Po roce 1990 se domů vracel, ale natrvalo nezůstal. Říkal, že všechno závisí na pracovních nabídkách.

Málokdo si asi pamatuje, že poprvé ve svobodných časech v Praze vystoupil ve Smetanově síni Obecního domu, kde ztělesnil hlavní postavu oratoria Utrpení svatého Šebestiána. Byl vždy skvělý recitátor, měl kultivovaný, ale senzitivní projev, sílu výrazu.

Z Československa emigroval v roce 1977, sotva mohl volit jinak – v té době byl prakticky bez práce, soudruzi mu spočítali „kamarádšofty“s Václavem Havlem, jejich společné komentování sovětské okupace v roce 1968 v libereckém rozhlase a nakonec i diváckou účast na Krobově slavném představení Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích v hostinci u Sahulků. „Ono se to hezky poskládalo. Jedno po druhém. Začalo to podpisem pod petici Dva tisíce slov. Opakovaně jsem se na několika zájezdech setkal s Pavlem Tigridem. Ten byl pro tehdejší režim horší než sám Satan. Měl jsem odposlouchávaný dům, telefon a posílali mi fingovanou poštu,“líčil situaci těsně před odchodem v rozhovoru pro Lidové noviny.

Tříska byl postupně vykazován z jedné disciplíny za druhou. Zákazy paradoxně nezačaly filmem a televizí, ale rádiem. Pak v roce 1972 režim zlikvidoval Divadlo za branou a Tříska nesměl hrát v Praze, ale mohl nastudovat titulní roli v Goethově Faustovi v Kladně, pozval ovšem na premiéru Václava Havla a maléry pokračovaly.

Igor Hnízdo i Široko

Režim často v zákazech postupoval nelogicky anebo to bylametoda, jak oběť absolutně znejistit. Tříska nakonec mohl asi dvě sezony hrát v Městských divadlech pražských, ale přišlo nařízení, že nesmí hrát o svátcích, neboť v té době prý přijíždějí do Prahy soudruzi z venkova a nemohou být přece uráženi pohledem na protistátní živel jménem Jan Tříska...

Do MDP jej pozval tehdejší ředitel Lubomír Poživil, který byl ve stranické nomenklatuře, ale také vykonal pro české divadlo leccos dobrého a za Třísku se postavil. Jan Tříska hrál například ve hře Bumerang Otty Zelenky a v Gorinově hře Zapomeňte na Hérostrata. Pak ovšem přišly Horní Počernice a Žebrácká opera. „Kvůli tomu zasedal přes noc ústřední výbor KSČ – a byl jsem opět vyvrhel. To byl podzim 1976 a to bylo moje poslední představení. Pak jsem na českém jevišti stál až v Králi Learovi.“

Poslední filmovou rolí byl lékař, kamarád hlavního hrdiny v Menzelově snímku Na samotě u lesa. Menzel měl kuráž ho tam propašovat. „V té době jsem nesměl dělat vůbec nic. Jiří měl dokonce tu drzost posadit mě v prvním záběru zády ke kameře a potom ve strategickém okamžiku mě otočit a prezentovat divákovi jako překvapení.“

Tříska je dnes širšímu publiku znám hlavně z filmů, které natočil po roce 1990, velkou popularitu mu přinesla zejména role neortodoxního pedagoga, mýtomana a svůdce Igora Hnízda v Obecné škole Jana Svěráka. Sám se podivoval nad tím, jak se jeho minulé role prolnuly s těmi novějšími: „Chodí za mnou dvě generace diváků – jedni chtějí, abych se jim podepsal jako učitel Igor Hnízdo z Obecné školy, a ti starší si zase přejí podpis od Široka čili Velkého Vonta z Foglarova Tajemství hlavolamu.“Jeho filmová tvorba se téměř osudově uzavřela zase s Janem Svěrákem, v jeho filmu Po strništi bos hrál dědečka hlavního hrdiny.

Mimořádný talent

Před odchodem do emigrace ale gros jeho činnosti tvořilo divadlo, patřil k nejtalentovanějším hercům své generace. V šedesátých letech byl skutečným idolem mladých, kteří na něj a ještě na jeho partnerku Marii Tomášovou chodili jako na dnešní popové hvězdy. Divadlo bylo tehdy ve výtečné kondici a oni dva ztvárňovali postavy, které souzněly s názory mladého publika.

Třísku divadlo přitáhlo už na pražském gymnáziu Jana Nerudy, kde byl výborný divadelní kroužek, DAMU pak vystudoval v letech 1955–59 a hned po studiích odešel do Národního divadla. Již předtím jako student hostoval v několika roličkách. Poprvé na sebe upozornil v inscenaci Hrubínovy Srpnové neděle, jeho postava Jirky byla skoro zjevením, zosobněním současného mládí. Byl skutečně ideální představitel mladých senzitivních a bouřících se mužů, ještě skoro chlapců, byl schopen dodat svým postavám vroucnost a vnitřní rozměr. Jeho herectví bylo civilní, moderní.

Tehdejší šéf činohry režisér Otomar Krejča mu v průběhu šedesátých let svěřoval především tyto role, a to jak v současném, tak světovém repertoáru. V Národním divadle hrál v Topolových dramatech Jejich den a Konec masopustu, Trepleva v Čechovově Rackovi a zejména jej proslavil Romeo v Shakespearově tragédii, partnerkou mu byla neméně skvělá Marie Tomášová. Jeho Romeo bojoval za svou lásku proti rodičům, proti celému světu, společnosti. Tříska Krejču ctil celý život: „Divadlo byl celý náš svět. Krejčova éra v Národním divadle a posléze v Divadle za branou byla úžasná. On založil dílnu lidí, kteří byli pro hereckou profesi nesmírně zapálení. Čerpám z toho celý život, Krejča mě naučil oddanému profesionalismu, tomu, že všechno ostatnímusí před profesí jít stranou a že herectví se musí dělat na plnou páru.“

Jan Tříska z Národního jako velká hvězda odešel v roce 1966 a spolu s Krejčou, Josefem Topolem, Karlem Krausem aMarií Tomášovou založili Divadlo za branou, kde prožil sedm let naplněné divadelní tvorby, než v roce 1972 scénu režim zlikvidoval. Objevil se hned v první inscenaci, kterou byly Ghelderodovy Maškary z Ostende. Hru Kočka na kolejích dokonce Josef Topol Třískovi věnoval. Leoš Suchařípa tehdy označil roli Vény za nejlepší, kterou herec do té doby vytvořil. „Véna není jen věrohodnou postavou pravdivé hry – Tříska v něm pojmenoval současný typ, stal se jím,“napsal v roce 1966 do časopisu Divadlo.

Tříska pak hrál ve většině inscenací nově založené scény – Tuzenbacha ve Třech sestrách, Lorenza de Medici v Lorenzacciovi, v Topolově Hodině lásky (uvedena společně se Schnitzlerovým Zeleným papouškem) vytvořil postavu Ela, Elu hrála Marie Tomášová a Téti Leopolda Dostalová. Pak přišel ještě Oidipus v inscenaci Oidipus – Antigona a Topolovy Dvě noci s dívkou (Rudolf).

Král Lear a kancléř Rieger

Jak již bylo řečeno, Třískovou poslední rolí před odchodem byl Kléon ve hře Zapomeňte na Hérostrata, v inscenaci Ladislava Vymětala se sešel s Václavem Voskou, Václavem Postráneckým a Marií Málkovou, která v té době byla rovněž v nemilosti.

Odchod do Ameriky pro něj nebyl jednoduchý, ale zaťal zuby, musel živit rodinu. „V Americe je to tvrdé. Neustálá konkurence, kterou si tady dovedete špatně představit. Divadelní prázdniny a jiná běžná herecká privilegia prostě neexistují.“Měl ale vstřícnou povahu, profesionální přístup a disciplínu, v tom ho pobyt v zámoří ještě vycvičil. Točil i hrál divadlo, prostě pracoval jako herec a vydělával.

Jeho velkým divadelním návratem na české jeviště byla titulní role v Králi Learovi v režii Martina Huby na Letních shakespearovských slavnostech (2002). Byl to návrat po dramatických životních událostech, poté, comusel z domova odejít do ciziny, a jeho Lear byl odrazem i těchto traumat, byl starým mužem, který hledá a pochybuje a ví, že svůj úděl musí přijmout. Další jeho velkou divadelní rolí byl o šest let později kancléř Rieger v poslední hře Václava Havla Odcházení. Jeho kancléř byl složen z mnoha nuancovaných odstínů, kontrastů a paradoxů, které nabízí nedůslednost jeho charakteru. Byl mladicky rozverný, ale stále víc osamělý a rezignovaný. Havel také napsal surreálnou noční scénu, v níž hrdina propadá šílenství a kde vypukne skutečná bouře, stejně jako v Králi Learovi – Tříska působivě svou někdejší roli evokoval a propojil s novou.

Jan Tříska byl nesmírně přátelský člověk, vysloveně kamarádský a spontánně lidem tykal, setkat se s ním bylo vždy příjemné. Hereckou profesi nepřikrašloval, říkal, že je to povolání daného okamžiku. V Americe se naučil „držet úsměv“za všech okolností, pochopil, že tam je to podmínkou herecké profesionality. Byl známý i svým lpěním na zdravé životosprávě, kolegové si z něj někdy i utahovali, ale on to bral vážně. Měl život rád a chtěl se z něj těšit dlouho. Neumím si představit, že by odešel dobrovolně, i když do myšlenek a bolestí druhého člověka nelze nikdy proniknout. Jeho smrt zřejmě zůstane obestřena záhadou – a tak to i k velkému herci patří.

Herec Jan Tříska zemřel 25. září na následky tragické nehody. V listopadu by mu bylo jednaosmdesát let. V šedesátých letech byl skutečným idolem mladých, kteří na něj a ještě na jeho partnerku Marii Tomášovou chodili jako na dnešní popové hvězdy