Jsem uprchlík, který měl štěstí

LN Když shrnu, co o vás vím: pracovitý perfekcionista, vegetarián a nekuřák, co má rád kaktusy a celý život žije s jednou ženou. Po kom takovou povahu máte?

Já vám ani nevím. Asi to ve mně nějak bylo a život to ve mně ještě podporoval. Ale to věčné studentství, to, že se denně hrabu ve slovnících, to mám určitě po otci. Otec byl povoláním psycholog a měl knihovnu, jejíž jedna půlka byla o psychologii a filozofii, ale taky matematice, což bylo jeho zvláštní hobby. A druhá půlka knihovny byla poezie. Takže já, sotva jsem se naučil číst, jsem četl básničky – a ty mě myslím přivedly k divadlu.

LN Jak to, že jste si i po těch skoro čtyřiceti letech v Americe zachoval tak dobrou češtinu? Mluvili jste česky doma se ženou?

Já myslím, že jsem si zachoval češtinu, protože mám dobrou paměť. Ale musím říct, a lidi to i pozorují, že mluvím sice správně česky, ale češtinou ze 60. let.

LN Máte pocit, že vaše čeština je archaická? Divíte se něčemu, co tu teď slyšíte?

Pokaždé mě tu něco v řeči překvapí. Sice rozumím, co se tím myslí, ale odmítám ten výraz použít. Například jsem okamžitě chápal, co znamená „v pohodě, pohodovej, vona je pohodová“. Ale sám bych to nikdy nepoužil, nejsem ochotný ten výraz přijmout. Já zase třeba řeknu: „Pojedu tam podzemkou.“A lidi se mi posmívají. Protože oni sice taky vědí, co to je, ale nepoužili by to. Čili je to od vás hezké, že mě chválíte, jak mluvím česky, ale moje čeština zůstala v 60. letech, zatímco ten jazyk se vyvíjel, speciálně ve slangu. Což chápu, neboť to je vlastnost každého jazyka, že se vyvíjí. Jen já to prostě nepřijímám.

A jak jste se ptala, jestli s Karlou mluvíme česky... My spolu mluvíme tím, co se v angličtině nazývá kitchen language, kuchyňská angličtina. Prostě jako spolu mluví manželé v kuchyni – co je snazší a rychlejší vyjádřit v angličtině, řekneme anglicky, a co je snazší česky, řekneme v češtině. A někdy jsou to totální patvary ze dvou jazyků, které bych vlastně nerad vysvětloval. Koši na odpadky například říkáme lanďák, což je bizarní spojení.

LN Půl života jste prožil v Čechách a půl v Americe. Čím se ty dva světy nejvíc liší?

Já vám to řeknu aforisticky. Kdykoliv pracuju v Evropě, nejenom v Čechách, bydlím v hotelu. Zkrátka producent mi zaplatí hotel. A v hotelu se používají výtahy. Evropana, speciálně Čecha, poznáte ve výtahu hned. Když do něj vstoupí, nikdy se vám nepodívá do očí. Začne si takhle rejpat nehet (předvádí to) nebo si prohlížet své boty (předvádí to) nebo ho zrovna něco strašně zajímá na stropě. Když vstoupí do výtahu Američan, víte okamžitě, že je Američan, protože se vám podívá do očí a zařve „Good morning!“. Zkrátka má s vámi přímý lidský kontakt. A v tom je ten základní rozdíl. V Americe s vámi každý vždycky jedná z oka do oka.

LN Považujete se dneska za Američana? Nebo za koho vlastně?

Hele, já jsem americký občan s americkým pasem platící ame- rické daně. Čili jsem Američan. Technicky jsem Američan, a protože se mi líbí tamní vztahy mezi lidmi, i lidsky jsem Američan. Ale zároveň, protože existují zákony o podvojném občanství, jsem taky Čech. A ještě k tomu mám i kanadský passport. Ale když jsme odtud utekli, a nejenom já, ale i moje žena a naše dvě malé děti, dva roky jsme byli takzvaní stateless people, lidé bez občanské příslušnosti. Nikam jsme nepatřili a neměli v podstatě žádná práva. Byli jsme uprchlíci, emigranti. Proto já teď mám strašný soucit se všemi Syřany a tak dále. Protože i já jsem uprchlík. Moje žena je uprchlík. Moje děti jsou uprchlíci. Měli jsme štěstí. Ale dva roky jsem byl bezprizorný, téměř se nedorozuměl, neměl jsem práci a bál se, že moje děti zemřou hlady. O tomhle tématu ale už dost. Jen bych se rozčiloval.

V rozhovoru pro Pátek LN, který vyšel v říjnu loňského roku, hovořil Jan Tříska o své povaze, o češtině i o tom, co mu dělá radost.

LN Co vám dělá největší radost?

Každá dobrá práce. A to je v této chvíli film Po strništi bos. Hraju v něm malou roli, ale jsem za ni vděčný a snažím se to zahrát pořádně. No a pak mi vždycky udělá radost pořádek v garáži a srovnané tužky na stole.

LN Za pár dní vám bude 80. Snad vám touhle otázkou nezpůsobím trauma: Uvažoval jste někdy o tom, kde byste chtěl být jednou pohřben?

Hm, hm... Moje žena Karla si z toho dělá srandu: „Pamatuj si, Honzo, že já chci být rozprášená do moře.“V Liboci, což je západní periferie Prahy, býval takový malý hřbitůvek, kam jsme si jako kluci chodili hrát. Prostě si ho pamatuju z dětství. No a v Americe mě napadlo, že tam by mě měli jednou pochovat. Jenže... oni mi ten hřbitov mezitím zrušili! Che! A víte co? Radši si se mnou pojďte dát čtvrtku vína, já vás zvu.