Příroda nezná „bonus“
Do diskuse o bonusech vstoupili státní zástupci. Není pramatkou problémů regulace téměř všeho?
MIROSLAV PALÁT
Už nevím, v jakém filmu, scénka: muž vyhlíží do tmy z otevřeného okna, sleduje kocoura, který rozvážně ladným krokem odchází po římse za radovánkami letní noci. Muž si povzdechne: „Ty můžeš, ale já musím. Každé úterý.“
Obchodníci to mají podobné se slevami. Jsou radši, když ji dát nemusí, ale mohou. Též má být na faktuře vidět cena původní i snížená. Z toho se pozná, jak vyšli zákazníkovi vstříc. Ne tak dodavatelé zdravotnických prostředků a léků do nemocnic. Tam na faktuře – ne vždy, ale mnohdy – žádná sleva být nemá. Nemocnice pak obratem účtuje zdravotní pojišťovně plnou cenu. Od dodavatele obdrží bonus, vratku, vskutku jedno, jak se to jmenuje. Na konci nemocnice nakoupí se slevou, ale pojišťovně účtuje cenu komplet, z katalogu. Notabene z katalogu pojišťovny. Spokojeni jsou téměř všichni. Dodavatelé, že – byť krkolomně – uzavřeli obchod. Nemocnice – byť stejně krkolomně – pokrývají ztrátu z prodělečných činností. Pojišťovna skuhrá, ale nic nedělá. Komplikovaně, ale přece: pacienti se léčí, zdravotníci pracují a dostávají zaplaceno, nemocnice fungují a zdravotní pojišťovny jsou více méně v ažúru. Vládne však pachuť.
Kavalírský delikt
Jak k tomu došlo? Zdravotnictví je živým systémem, podobně jako příroda nebo společnost. Jednotliví účastníci se v tom snaží zorientovat k prospěchu svému, v jisté proporci k prospěchu ostatních. Nemocnice v průběhu let přišly na tuto obezličku, jak zvýšit svoje příjmy od zdravotních pojišťoven, aby doplnily zdroje pro nevýhodně financované obory. Adaptovaly se na situaci.
Odkdy se to ví? Odedávna. Z úst různých nemocničních i pojišťovenskýchmanažerů v průběhu let zaznívalo, že je vše v pořádku. Působilo to trochu, že když jedna instituce hospodařící s veřejnými penězi podvádí jinou instituci hospodařící s veřejnými penězi, vlastně se nic neděje. Že jde o jakýsi „kavalírský delikt“, jako kdyby si aristokratická gentry mezi sebou vyřizovala účty mimo obvyklý právní rámec.
Do nikam nevedoucí diskuse o bonusech nyní vstoupili státní zástupci s názorem, že takhle ne. Rozhodli se převést diskusi z kuloárů a síní jednacích do síní soudních. Najednou jako když střelí do hejna holubů. Největší zdravotní pojišťovna zastavila platby některým nemocnicím. Zorientovat se k prospěchu svému,
Paradoxem přitom je, že zatímco – přes svou rozporuplnost – fungování bonusů financování zdravotní péče neohrožovalo, vyšetřování téhož ho ohrozit může. Namístě je však tlumit vášně. Pokud je nějaký sektor v Česku „too big to fail“, je to zdravotnictví.
Stejně si lze těžko představit vrcholové zdravotnické manažery odváděné za bílého dne z ředitelny v klepetech nebo končící v teplákách, či alespoň s podmínkou. Ačkoli – jak říká rčení – nikdy nevíte, jak rozhodne soud. Bývalý ministr vlády za informatiku Vladimír Mlynář by mohl vyprávět.
Lze rozumně předpokládat, že žádný z ředitelů nemocnic za mřížemi neskončí, protože konali v dobré víře. O bonusech se ví a veřejně diskutuje již léta. Autor tohoto textu například v LN již 30. května 2013. Těžko se dnes někdo může probudit a tvrdit, že se stal trestný čin. Otázkou je, zda se praxe bonusů vejde do existujících právních rámců, a když ano, zda do správních, obchodněprávních, anebo trestněprávních. Anebo se jedná o situaci, se kterou náš dnešní právní řád nepočítá, a tudíž bude potřeba dotáhnout nějak pravidla hry.
Dobrá víra byla i na straně zdravotní pojišťovny. Má-li někdo v takovém úřadu zkušenosti s obchodováním s léky, může to celé věci dodat novou zápletku. VZP se verbálně na nejvyšší úrovni neohrazovala principiálně proti bonusům. Pokud o nich polemizovala, tak nikoli směrem – pojďme věci narovnat a zprůhlednit. Třeba: pokud vy, nemocnice, máte nedostatek peněz, netahejte to z nás přes faktury za materiál, vyrovnejme tyto náklady přímo a zbytek vám uhradíme za péči. Je to velmi zjednodušený pohled, protože v tom hrají roli ještě úhradová vyhláška a kdovíco. Ne, pojišťovna několik let čas od času nechává proslechnout, že by z těch bonusů chtěla také kousek. Inu, pro dobrého obchodníka to jistě stálo za pokus.
Není nakonec pramatkou všech problémů regulace téměř všeho? A když se nedaří, tak regulace ještě silnější, tužší, přísnější? Místo toho, aby zdravotní pojišťovny „nakupovaly“péči od nemocnic a nemocnice se musely starat, jak nejlépe seženou lidi, materiál a elektřinu, mluví pojišťovny do toho, kolik má stát krabička toho či onoho. Nejsou to mezičasem Ústavním soudem zpochybněné úhradové katalogy – číselníky zdravotnických prostředků a léků –, kvůli kterým vůbec vznikly tzv. nemocniční bonusy a neplodné diskuse kolem nich? Čím více regulací, tím větší komplexita, tím více zákoutí, kterým rozumí pouze někteří.
Zatímco fungování bonusů financování zdravotní péče neohrožovalo, vyšetřování téhož jej ohrozit může. Na místě je však tlumit vášně. Pokud je nějaký sektor v Česku „too big to fail“, je to zdravotnictví.
Bez křoví
Mimochodem, tvrzení, že kdyby neexistoval fenomén bonusů, dodavatelé by si navýšili zisky, protože by nemuseli nemocnicím nic vracet, je holý nesmysl. Cena dodávky by byla veřejně vysoutěžena stejně, jako je tomu dnes, leč bez všeho toho křoví, o kterém se dnes tolik hovoří a píše.
Svět je přirozený, když si kocour na letní střeše dojde, kam chce a za kým chce. Při každém setkání musí znovu a znovu vyjednávat podmínky. Jednou lepší, jednou horší, občas i s natrženým uchem. Ale hlavně srozumitelně a bez bonusů.