České děti se málo učí

Patříme k zemím, kde děti tráví učením málo času Podstatnější ale je, zda tento čas tráví efektivně

Ráno v půl sedmé budíček, od osmi do půl druhé škola, po ní kroužky a večer ještě hodina či dvě nad učením a domácími úkoly. Tak vypadá běžný den českého žáka základní školy. Věnují naše děti vzdělání času moc, nebo málo? A jak jsou na tom jejich spolužáci v ostatních evropských zemích?

V mezinárodním průzkumu PISA (Programme for International Student Assessment), který zjišťoval, kolik času stráví ve škole a domácí přípravou patnáctileté děti v jednotlivých státech, patří české děti spíš mezi „flákače“. Méně hodin týdně se vzdělávají pouze Finové, Němci, Švýcaři, Švédové a Nizozemci. Překvapivě se podle PISA relativně málo učí také Japonci. Naopak sousední Poláci, Italové či Španělé patří v Evropě k nejpilnějším. S nižším počtem hodin ovšem skončily země, jejichž žáci mívají dobré výsledky vmezinárodním testování. Kvantita nerovná se kvalita, ukázalo se jasně. Důležitější je umět vymezený čas dobře využít, ať už jde o ten ve školní lavici, nebo doma nad úkoly a přípravou. Umíme to?

Zrušte domácí úkoly

V některých zemích, například ve Francii, vstřebávají děti vědomosti teoreticky pouze ve škole. Domácí úkoly by oficiálně dostávat neměly. Podobně jsou na tom děti v opěvovaném školském systému Finska, proti domácí přípravě a úkolům se vzbouřili rodiče v Itálii či Velké Británii. „Zrušte domácí úkoly, jsme poslední evropská země, která jimi děti trápí v takové míře,“zazní občas českými médii s poukázáním na to, že naše děti tráví učením příliš mnoho času, a jsou tak (na rozdíl od západoevropských a skandinávských spolužáků) okrádány o volný čas. Je to ale pravda?

„Úkoly se ve Francii dávat nesmějí, to ale neznamená, že se děti doma neučí. Ve škole jsou hned od první třídy až do odpoledne, učí se i v družině, pak přijdou domů a zase se učí. Kroužky, jak je známe z Česka, tu moc rozšířené nejsou, děti by na ně ani neměly čas,“říká Lucie Karásková, která žije s dvěma školou povinnými dětmi v Paříži. Idea nedávat dětem úkoly, protože jsou údajně přiznáním, že škola nezvládá svou úlohu, a také překážkou v rovných příležitostech ke vzdělání a studijní kariéře pro všechny bez rozdílu národnosti a sociálního postavení, dostává v praxi na frak. „Školáci stráví domácí přípravou spoustu času, jen se tomu nesmí říkat úkoly,“vysvětluje Lucie Karásková. Její děti prý doma pracují na takzvaných projektech – mají například spolu s dalšími spolužáky sepsat historii jedné městské části, ale také napsat esej o tom, co dělaly o prázdninách.

Podobně „zakázané“jsou úkoly v již zmíněném Finsku. Dětem se nezadává počítání příkladů nebo nácvik psaní, projektové úkoly jsou ale běžné a prý i časově náročné. „Vzdělání ve Finsku probíhá téměř korespondenčně. Žáci si chodí do školy vyzvednout zadání úkolů, prodiskutují je, mohou se zeptat, na co chtějí, ale hlavní část činnosti vykonávají doma. Tak trochu mají výhodu v tom, že v osamoceném stavení postaveném ve zmrzlé tajze nemají příliš rozptylujících podnětů, které by je od učení odváděly,“popsal svou zkušenost s finským školstvím na webu EDUin učitel Jan Polák, který na běžné finské škole strávil osm týdnů.

Školský zákon povinnost zadávat a vyžadovat domácí úkoly neupravuje. Je pouze na ředitelích škol a učitelích, zda a v jakém rozsahu dětem úkoly dávají.

V Evropě, ale i v České republice se najdou školy, které od domácích úkolů upustily.

Pokud učitel úkol zadá, mělo by ho

Ze zkušeností z jiných evropských zemí se tedy zdá, že otázka nezní, zda vůbec domácí práci zadávat, či nikoli, ale spíš v jaké formě. „Příprava na další den je důležitá a je jedno, zda probíhá doma, či ve škole. Připravit si tašku, připravit se na to, co mě druhý den čeká, je pro život prospěšná dovednost. U úkolů už si tak jistý nejsem – záleží, s jakým cílem jsou zadávány,“říká k problematice domácí přípravy a úkolů ředitel Základní školy Lyčkovo náměstí Jan Korda. Úkol by podle něj neměl být časově náročný. „Žáci mohou dostat za úkol třeba něco přinést – nasbírat lesní plody nebo sehnat knížku na školní projekt,“vysvětluje.

Když rodič supluje učitele

Praxe českých škol ale vypadá často následovně: žáci takzvaně zlobili, v hodině se nestihlo to, co si učitelka předsevzala, a tak dostali zby- dítě vypracovat. Ve školském zákoně se totiž vyskytuje formulace, že žák je povinen „plnit pokyny pedagogických pracovníků školy“.

Příznivci úkolů říkají, že domácí příprava učí děti samostatné práci a zodpovědnosti a pomáhá upevnit a procvičit látku probíranou ve škole.

Rodiče mají díky úkolům lá cvičení jako domácí úkol „za trest“. Druhý den ráno si mezi sebou půjčují sešity, aby úkol opsali.

Nezřídka se také stává, že rodiče narychlo vysvětlenou látku znovu „přeučují“a suplují vlastně práci pedagoga. „Vzniká tím víc škody než užitku. O atmosféře při psaní takových úkolů netřeba mluvit,“varuje ředitel Korda. Jindy obdivovaný rodič si totiž s úkolem často neví rady o moc víc než dítě. „Zadání jsou někdy tak podivně formulovaná, že jim nerozumím. Stává se, že dcera úkol vypracuje, já ho podepíšu, ale jeho správností si nejsem jistá,“popisuje svou zkušenost maminka druhačky Kateřina, jinak absolventka dvou vysokých škol.

Podle psycholožky Pavly Koucké je ideální, když rodič dítěti zasahuje do úkolů co nejméně: „Úkol je záležitost mezi žákem a školou, rodičů se prakticky netýká, respektive neměla by se týkat. Nejde o jejich zodpovědnost. Pokud dítě úkoly neplní, měl by to pedagog řešit primárně s ním. Teprve pokud se situace nelepší a pedagog nevidí jinou cestu, volila bych konzultaci s rodiči, případně setkání ve složení dítě, pedagog a rodič.“Rodiče pomáhají podle Koucké studiu a vzdělanosti svého dítěte jinak než napovídáním či rozčilováním se nad stránkami příkladů a pravopisných cvičení: tím, že považují vzdělání za důležité, že své dítě obecně vedou k pečlivosti a zodpovědnosti, že rozvíjejí jeho zvídavost.

Podle ředitele Kordy jsou nejvhodnější úkoly takzvaně „pro do- zpětnou vazbu a vědí, co se ve škole právě probírá, případně co jejich potomek potřebuje procvičit.

Odpůrci tvrdí, že děti tráví nad úkoly a učením příliš mnoho času, což nepříznivě zasahuje do rodinného života a nutí rodiče suplovat práci učitelů. Děti pak nemají čas si hrát, odpočívat a věnovat se svým koníčkům. mácí využití“. Potomek může třeba předčítat mamince nebo tatínkovi recept při vaření, mladšímu sourozenci zase pohádku na dobrou noc. Nejen že si procvičí čtení, ale dostává tak do podvědomí podstatnou informaci, že jeho dovednost může být prospěšná. „Pěkné jsou i badatelské úkoly – zjistit rodokmen nebo něco užitečného vyrobit,“doporučuje Korda.

Podle dalších oslovených ředitelů a učitelů základních škol je ale hlavní smysl domácích úkolů jiný – odvolávají se na nutnost procvičit a upevnit ve škole probíranou látku. „Místo aby si dcera četla encyklopedie o vesmíru, které ji obrovsky baví, počítá celé strany příkladů. Přitom to umí, jak když bičem mrská, ale opakovat musí všichni. Matematika, na niž má podle mě talent, ji kvůli tomu přestává zajímat, nudí ji a já se tomu ani nedivím,“stěžuje si otec třeťačky Josefíny. O tom, že by nadaná Josefína některé opakovací úkoly dělat nemusela a místo nich vypracovala jiné, nechce prý její paní učitelka ani slyšet. Josefína bude pravděpodobně i nadále trávit svůj volný čas něčím, co už dávno umí, a část jejích knížek o vesmíru zůstane nepřečtená.

Podobné je to s efektivním využitím času ve škole. „Syn si doma už jako prvňák psal deník a jednoduché pohádky, ve škole ale musel psát řádky vlnovek a písmenek, a ještě ho učitelka peskovala, že to nemá dost úhledně. Nechat ho dělat něco jiného odmítala. Tenkrát se v něm myslím zlomilo něco, co pak hodně dlouho srůstalo,“svěřuje se otec dnes už patnáctiletého Martina. Dobrý učitel by měl umět pracovat s nadanými žáky i s těmi, kterým jde učení pomaleji a potřebují víc opakování. Zatímco na ty druhé se myslí a v některých případech se jim věnuje asistent pedagoga, talentovaní jsou v mnoha školách opomíjení a ve vzdělávacím systému se ztrácejí. Začíná to už v první třídě, kde se najdou děti, které umí už v září číst, psát a počítat přes stovku. Nutí-li je učitelka nekompromisně sčítat dvě a dvě jablíčka, brzy je vzdělávání omrzí.