SPOLEČNOST A DOBA: JAK SE ŽILO NA SKLONKU MONARCHIE A ZA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY
Přestože počátky demokratických parlamentních voleb bývají často spojovány teprve s érou meziválečného Československa, moderní soutěž o křesla do zákonodárných sborů začala na našem území už v polovině 19. století. Volební praxe se sice v dobách monarchie v lecčems odlišovala od té současné, na druhou stranu ale najdeme i řadu společných prvků.
Jedním z atributů, bez kterých si dnes už neumíme výkon volebního práva představit, je tajnost volby. První desetiletí po obnově parlamentarismu v 60. letech se nicméně volby konaly veřejně a v zásadě s tím tehdy nikdo neměl problém. Ba naopak – sebevědomý občan neměl důvod skrývat své přesvědčení o politických otázkách. Teprve sílící odpor opozičních vůdců vedl v roce 1870 vídeňskou vládu k uzákonění tajné volby. Hlavním argumentem byla nejen ochrana voliče před vydíráním, ale také snaha omezit prodejnost hlasů.
Volila čtyři procenta populace
Poměrně složitý volební systém se kromě dělení hlasů do kurií vyznačoval omezením volebních práv nejen na základě věku, jako je tomu i dnes, ale navíc i podle výše odvedených daní a svou roli hrálo také pohlaví voliče. V Českém království tak v 70. letech z pěti milionů obyvatel vybíralo zákonodárce do vídeňského parlamentu něco přes 200 000 lidí, tedy necelá čtyři procenta populace.
Situace se změnila až na přelomu 19. a 20. století, kdy došlo k zavedení všeobecného a rovného volebního práva pro muže starší 24 let. Vyloučení ženských voliček nicméně na celostátní úrovni přetrvalo až do zániku monarchie.
S rostoucím počtem k volbě oprávněných osob se měnily i charakter a forma předvolební kampaně. Přímá debata s kandidáty se vytrácela, zato přibývalo letáků, na kterých nechyběly kousavé karikatury. Volič už neměl diskutovat, jeho hlas měl být získán za pomoci moderních marketingových nástrojů.
Politický marketing i násilí
Za tímto účelem se začaly využívat do té doby neznámé agitační nástroje. Roku 1897 upoutal pražské obyvatele dostavník s devíti hudebníky, kteří hráli národní písně, a jak vzpomínal očitý svědek, pohyblivý „orchestr způsobil poprask“. Podle něj se mělo jednat o „americký nápad“agitátorů jednoho pražského antisemity. Kritiku si zpočátku vysloužily i tzv. „lidské reklamy“, kdy se zaplacené osoby procházely po ulicích města s transparenty se jmény kandidátů.
Uplatnění těchto novinek doprovázelo také zhrubnutí politiky. Postupně docházelo k oddělení kdysi jednotných schůzí voličů na základě stranického klíče a nejednou se pouliční agitace zvrhla v násilí. Dosavadní politické elity byly konfrontovány s ambicemi nastupujících mas. Pozdější ministerský předseda Karel Kramář si v roce 1896 stěžoval, jak mu do schůze přišli socialisti:
„Jeden z nich, který není ani doktor, ani učitel, nýbrž (…) švec, doporučoval mně, abych studoval sociální otázku!“Politické kolbiště ovládly ekonomické zájmy, jež svého vrcholu dosáhly vmeziválečném Československu.