Německý posun k normálu
Velké plány na integraci eurozóny se neuskuteční
Výsledek německých voleb vyvolal překvapení. Německá politická elita se probudila ve stavu hororu, výsledky jsou přitom v rámci statistické chyby posledních průzkumů, které jasně naznačovaly, že Alternativa pro Německo zaznamenává dynamický vzestup a směřuje k postavení třetí největší politické strany v zemi. Leckdo tomu ale jako by stále nemůže uvěřit. CDU/CSU a SPD měly v Bundestagu osmdesát procent křesel. Nyní dají dohromady něco málo přes padesát.
V rámci toho, co prožívá Evropa a atlantický svět, se Německo jevilo jako ostrov stability. Británie se ponořila do brexitu, Francie si prožila politické zemětřesení či spíše malou revoluci proti zavedenému establishmentu, v USA si zvolili neřízenou střelu Trumpa a v Německu se dlouho zdálo, že kancléřka bude směřovat k dalším čtyřem poklidným rokům. Posun k normálu či standardu tedy znamená, že část Němců prostě volí protestně, proti establishmentu a proti systému podobně jako část Italů, Španělů, Britů nebo Francouzů. Nyní už to v Německu není a nebude tabu.
Protestní čtvrtina
Ukazuje se, že když se sečte 12,6 procenta pro AfD a 9,2 procenta pro Levici, lze konstatovat, že celá v součtu čtvrtina německých voličů dala hlas protestním a extrémním stranám. I když s označením Die Linke za protestní stranu by především v bývalém východním Německu asi leckdo nesouhlasil, protože zde je tato strana už dlouhá léta normální součástí státního establishmentu. Dívat se na to dá různě, buď je protestní jenom AfD, v maximalistickém pohledu můžeme za protestní kromě AfD a Die Linke naopak považovat FDP – strana se výrazně vymezovala proti tomu, jak „systém“až dosud zachraňoval eurozónu.
AfD de facto začínala jako protestní strana konzervativních euroskeptických profesorů. Ty ale potom vyděsily nacionalistické a polofašistické spády AfD, takže většina z nich postupně přestoupila směrem k pod- poře FDP, která je dnes také de facto – z pohledu německého diskurzu – euroskeptickou stranou. A nakonec – třeba SPD je definičně mainstreamovou stranou. Jenže nápady této strany na jednostranné jaderné odzbrojení a odchod amerických vojáků z Německa představují jakýsi utopický pacifismus a socialismus. Bývalý šéf SPD Schröder de facto pracuje pro Kreml a vedení strany to odsoudilo velmi vlažně. To z pohledu zvenčí také poněkud znevažuje „normalitu“této „ukázkově normální“strany.
Na druhé straně – co je úspěch a co je průšvih, to je pochopitelně relativní. AfD získala de facto stejně jako nizozemský extremista Geert Wilders. Jeho výsledek byl v případě posledních nizozemských voleb chápán tak, že Wilders byl poražen na hlavu. Rozdíl je v dynamice. Wilders dostal méně, než se čekalo, AfD nakonec o něco více, než se čekalo.
Výše zmíněná normalita znamená, že Německo bude do budoucna méně politicky stabilní a přiblíží se jiným evropským ze- mím, což není dobře, protože nějakou kotvu a stabilitu EU potřebuje. Na druhé straně ztratí Německo „glejt“být ostatním jakýmsi mravokárným vychovatelem, což také v mnoha ohledech není na škodu.
Tři partneři, tři prestižní úřady
Ačkoli v předvolebních debatách se budoucnost eurozóny nejevila zásadním tématem, bude to jeden z faktorů, podle kterého se bude nebo nebude formovat budoucí německá vládní koalice. Pro Německo bude nyní velmi těžké být vstřícný vůči francouzským plánům na větší integraci eurozóny, na nějakou vyšší vzájemnou solidaritu či na společné pojištění vkladů. FDP žádá zpřísnění pravidel, jejich přísnější dodržování. Záchranný val eurozóny ESM chce FDP zrušit a Řecko vykopnout z eurozóny. Liberálové jistě nebudou mít problém se těchto dvou nápadů vzdát, lze si ale jen těžko představit, že by akceptovali, že Němci budou platit něco víc směrem na jih. Zelení nemají s větším přerozdělováním v rámci eurozóny problém, jenže také záleží na tom, kdo bude v případné koalici „Jamajka“(černí-žlutí-Zelení) ministrem financí. Oministerstvo zahraničímají eminentní zájem Zelení, FDP právě o finance. CDU by sice ráda držela Wolfganga Schäubleho na tomto postu, jenže počty jsou jasné: prestižní úřady jsou tři – premiér, finance a zahraničí. A koaliční partneři mají být také tři.
Proto se uvažuje také o variantě menšinové vlády, což by pro Němce byla novinka. Většina pro podporu alespoň minima toho, co žádá Francie, tu vlastně je. Vládnout by mohli CDU/CSU a Zelení. Merkelová si se Zelenými rozumí, převzala přece většinu jejich agendy, o podporu ke zřízení ministra financí pro eurozónu (jak žádá Francie) by mohla žádat také opoziční SPD. V tomto aranžmá by ale Německo nebylo ani klidné, ani stabilní. A bavorská CSU by asi nebyla pro.
Takže je pravděpodobné, že v eurozóně bude zachován status quo. A maximum, co se změní, je, že se něco nějak přejmenuje.