Zubař, zloděj a železná opona
Francouzská historička Muriel Blaiveová poskytla v posledních týdnech pár rozhovorů, v nichž zpochybňuje některé obecně přijímané pohledy na minulý režim. Ponechme stranou povýtce scholastický spor, zda si tehdejší systém zaslouží označení „totalitní“, nebo je lepší nazývat ho „diktatura“. Podívejme se na tři tvrzení, jimiž chce autorka doložit, že svět před rokem 1989 nebyl černobílý.
Podle Muriel Blaiveové vedlo otevření archivů – autorka neříká jakých, ale z kontextu je jasné, že myslí archivy bezpečnostních složek a komunistické strany – k těmto závěrům. „Namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání.“(A2alarm.cz, 15. 8.) Jak na toto bizarní tvrzení autorka přišla, je záhada. Snad se dá vysvětlit tím, že sama nikdy se zmíněnými materiály nepracovala. Ba co více, dokonce je záměrně vytěsňuje. Ve své knize o Českých Velenicích Hranice probíhají vodním tokem, vytvořené metodou „oral history“, tedy rozhovorů s pamětníky, má kapitolu o místních udavačích, ale vzpomínky záměrně nekonfrontovala s archivními prameny. Prý proto, že nechtěla ve městě vyvolat „nějaký společenský nepokoj“.
Výzkum týkající se osob usmrcených při přechodu státních hranic podle Blaiveové přináší „rozpačité výsledky“. „Při bližším pohledu na jednotlivé případy se ukázalo, že ze tří stovek bylo sto cizinců a jen menšina z onoho zbytku se snažila utéct kvůli politickým motivům – alespoň podle toho, co dnes lze rekonstruovat. Mezi zastřelenými byli například zubař, který chtěl utéct od manželky se svou těhotnou milenkou, zloděj prchající před policií nebo dva chlapci se špatným vysvědčením, kteří se báli rodičů.“(Týden, 11. 9.) Není ale úplně jedno, že sto zavražděných na hranici byli východní Němci a Poláci? A devalvuje snad památku obětí, že mnozí z nich se nesnažili opustit zemi z politických, ale osobních důvodů?
A za třetí, autorčina reflexe nemožnosti volně cestovat: „Tady panuje představa, že my na Západě jsme pořád cestovali. Když se nám zachtělo, zaletěli jsme si třeba do New Yorku. Ale nikdo to nedělal, neměl na to peníze ani to nebylo v 70. a 80. letech tolik zvykem, to přinesla až globalizace.“(Týden, 11. 9.) Představa, že Francouzi v 70. a 80. letech musejí o dovolené sedět doma, protože nemají peníze vyjet za hranice, jako by vypadla z dobového Rudého práva. Jistě ne každý jezdil do Ameriky, ale kdo chtěl, mohl jet do Itálie, Španělska nebo Řecka. Šlo omasovou záležitost.
Není ale úplně jedno, že sto zavražděných na hranici byli východní Němci a Poláci? A devalvuje snad památku těchto obětí, že mnozí z nich se snažili opustit zemi ne z politických, ale osobních důvodů?
Muriel Blaiveová je od roku 2014 „poradkyní ředitele ÚSTR pro výzkum a metodologii“. Za ty tři roky nepublikovala v periodikách ústavu žádnou studii. Na rozdíl od ostatních výzkumníků není na stránkách ÚSTR její bibliografie, takže se nedá zjistit, zda se někdy odborně zabývala komunistickou represí, železnou oponou nebo cestováním, o kterých se tak zarážejícím způsobem vyjadřuje v médiích. Několik polemizujících ji označilo za „revizionistku“. Přiléhavější výraz by ale zřejmě byl „diletantka“.