Odmítám násilí, ale i istanbulskou úmluvu

Evropský parlament přijal usnesení, které vyzývá všechny země Evropské unie, aby ratifikovaly istanbulskou úmluvu – Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Samozřejmě odmítám jakékoliv násilí, nejen na ženách, přesto jsem však pro toto usnesení hlasovat nemohl. Společně se dvěma lidoveckými kolegy jsme byli za ČR v europarlamentu jediní proti.

Istanbulská úmluva vznikla na základě doporučení ministrů Rady Evropy (neplést s Evropskou radou, institucí EU) prosazujících ochranu žen před genderově motivovaným násilím. Odmítá třeba obřízky, nucené sňatky nebo domácí násilí. Nicméně ona jen nenařizuje státům, aby trestaly pachatele těchto činů, vyžaduje také změnu postojů, tradičních rolí pohlaví a bourání stereotypů. Přesně také specifikuje, jak to má stát udělat, a to konkrétně spoluprací s nevládními organizacemi. Ty mají vytvořit pro osnovy na všech stupních vzdělávání učební materiály týkající se problematiky rovnosti. Jedině to je prý cesta, aby byly dále neakceptovatelné výmluvy na tradice, kulturu, „čest“či náboženství.

Jsem přesvědčen, že podobná úmluva má smysl v Turecku, které bylo i první zemí, která smlouvu v roce 2012 ratifikovala. Pro státy EU je v této podobě kontraproduktivní, protože už dávno mají odpovídající legislativu, funkční strategie boje proti násilí a teď budou jen nuceny financovat různé genderové neziskovky, které reálně mohou řešit už jen přepisování obecných výrazů „experti“na „expertky a experti“, což považuji za zcela zbytečnou ztrátu výdajů i energie.