Úrodný ročník Jana Třísky: 1936

Lidove noviny - - Horizont -

Jan Tříska byl pro mě nejen vynikající herec. Jako divák jsem si pokaždé představoval, že svou úlohou vyslovuje navíc něco ryze osobního, že za svůj čin ručí podobně, jak za něj ručí nebo má ručit spisovatel.

li. Všichni věděli, že si tajná policie může dojít pro kohokoli.

Atmosféru obecného ohrožení jsem zakoušel velmi intenzivně, i když jsem se jako horlivý svazák gymnazista a vysokoškolák oficiálně ohrožen cítit neměl. „Dvacátníci“ji reflektovali. Pavel Kohout ke mně promlouval hrou Zářijové noci (1955), ve které zobrazil nestvůrné a bezvýchodně vyhlížející poměry ve vojenské jednotce. V závěru je napravil rozumný vysoký důstojník. Milan Kundera ve své prvotině Člověk zahrada širá (1953) zahájil otevřený spor s těmi, kdo komolí a popírají humanistické principy socialismu, a narazil na značný odpor.

Autoři „třicátníci“reagovali zcela jinak. Šestatřicátník Jiří Kuběna (1936) – tehdy ještě publikoval pod občanským jménem Paukert – mi v roce 1957 řekl mezi čtyřma očima velmi kategoricky, že mu jako básníkovi je amusí být cizí systém, který rdousí tvůrce. Václav Havel na dobříšském setkání mladých autorů, po- řádaném v roce 1956, polemizoval se současnou kulturní politikou sice nepřímo, ale důsledně: programu poezie všedního dne, který prosazovali někteří redaktoři a spolupracovníci literárního měsíčníku Květen a který se pokoušel oprostit literaturu od manifestačních, „svátečních“politických gest, vytkl zásadně, že nedbá kulturní paměti a nezná se k dědictví bezprostředních předchůdců, totiž k tvorbě Skupiny 42. Kdekdo věděl nebo si pamatoval, že ji rozehnal poúnorový diktát. Havlovo stanovisko znělo politicky srozumitelně. „Dvacátníci“se ústy Jiřího Šotoly (1924) bránili – opatrně, aby Havla nedenuncovali, a tedy vyhýbavě: prý je nezajímá literatura, ale život.

Jan Lopatka (1940) napsal v hloubi šedesátých let do literárního měsíčníku Tvář naplno, že odmítá účast na rozpravě o lepší, lidštější podobě komunistické společnosti, protože jde o svár neplodný a matoucí. Tvář, pro mě dílo a výsledek úsilí „třicátníků“, i když do jejího autorského kruhu spadali i přispěvatelé starší, byla nakonec likvidována mocensky vynuceným rozhodnutím výboru Svazu spisovatelů. Konec obrodného procesu roku 1968 jen dotvrdil, že zápas o humanizaci části světa podřízené příkazům sovětského politbyra nemohl vést k podstatné změně, jakkoli přinášel občasnou úlevu od útlaku.

„Třicátníci“se však nevyznačovali pouze ostře negativním poli- tickým hodnocením února 1948. Rezignace na diskusi týkající se zlepšování realizace Marxovy a Leninovy vize je osvobozovala rovněž umělecky.

Umění a věrnost hodnotám

Václav Havel, občansky a politicky nejaktivnější šestatřicátník, kterého ovšem vzrušovala nikoli možnost zlidštit vládu jedné strany, nýbrž přispět k obnově demokratického ideálu, upřel se jako dramatik k ústřednímu tématu člověka vydaného smrti a komicky se snažícího uniknout této situaci třeba předstíráním, že už je „tak trochu“mrtev. Transcendující metafora středověkého tance smrti pomáhá vyložit dílo tohoto moderního dramatika jako soudobou ozvěnu prastarého příběhu a jako nesmírně významný podíl na oživení existenciální linie české literatury, na jejímž počátku stojí Mácha a kterou se tolikrát vminulosti snažili politikové i ideologizující kritikové prohlásit za scestnou.

Také Josef Topol situoval své hry do současnosti a sytil je proni- kavými a výraznými dobovými detaily.

Jeho poetika byla sice z gruntu odlišná, i on však, ač ctitel Erbena a erbenovské tradice, soustředěně kroužil kolem máchovského motivu smrti jako jednou náhodné, jindy osudově volené ověřovatelky pravdy v lidských vztazích, zejména v lásce.

Výkony Jana Třísky v Topolových hrách Konec masopustu, Kočka na kolejích a Hodina lásky se mi staly symbolem. Smrt – nebo její slabší podoba loučení – jako by byla pokaždé náročnou patronkou bdící nad úchvatnou pravdivostí hercova podání.

Podepsal Chartu 77. Když po něm chtěli, aby se své osobně prožívané pravdě zpronevěřil a sloužil násilí a lži, volil nepohodlí odchodu do Spojených států.

Zůstal tím, čím byl: jedním z družiny umělců, kteří doslovnou věrnost tomu, co vyznávají a co jim ukládá zkušenost svobody a poznání hodnot, pro něž stojí za to žít i trpět, považovali nekompromisně za samozřejmou.

Dospívali v 50. letech, kdy policejní stát vtáhl do sítě represí celou společnost – všichni věděli, že si tajná policie může dojít pro kohokoli

Přátelství i věrnost osobním hodnotám. Zleva Josef Topol, Jan Tříska a Václav Havel při setkání v roce 1995. FOTO LN ONDŘEJ NĚMEC

Spojovalo je umění,

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.