Důchodci na splašeném koni

Lidove noviny - - Orientace Zkušebna -

vázaných rockerů. Byť na druhou stranu pod spoustou jmen slavných „šedesátkových“kapel – i těch, které zajíždějí koncertovat k nám – dnes najdeme úplně jiné muzikanty, s nimiž spojuje původní klasickou sestavu jen prasynovec švagra někdejšího basáka na postu kytarového technika. Bavme se o těch, kteří hrají skutečně velká turné ve velkých prostorách a za zájmu tisíců lidí. Tedy o těch, kteří zůstali ve srovnání se svými slavnými mladistvými etapami víceméně na svém.

Můžeme začít třeba Bobem Dylanem, jednou z nejsvéráznějších osobností, které šedesátá léta dala hudební scéně. Což se potvrzuje i jeho současnou prezentací. Stále ještě čerstvý nositel Nobelovy ceny za literaturu objíždí celý svět se svou občas dost bizarní koncertní show. Je obdivuhodné, že je ve svých šestasedmdesáti stále téměř nepřetržitě na cestě. Dylan je jedním z těch lidí, kteří by samozřejmě už desítky let nemuseli vůbec sáhnout na práci. Peníze, které mu každoročně musejí chodit z autorských práv za starší písničky, jež se neustále hrají a nahrávají, by jej nepochybně luxusně uživily. Proto si můžeme být jisti, že všechno, co dělá, dělá z vnitřní potřeby a chuti. Prostě ho asi nebaví sedět doma.

Jinou kapitolou jsou Dylanovy poslední desky. Na těch nezní ani jediná jeho písnička – v opulentních rozměrech (poslední titul Triplicate dokonce ve formátu trojalba) nahrává zcela po svém staré popové standardy z repertoáru Franka Sinatry a podobných zpěváků. Jasně, dělá si na stará kolena radost, koresponduje to s jeho možností dělat si absolutně cokoli, aniž by se musel kohokoli na něco ptát. A možná že právě v tom je i kus jeho starého rebelství. Totiž nikdy nedělat to, co se od něj čeká. On se prostě nebude vlastními zaumnými slovy vyjadřovat k současnosti. Radši zpívá o hvězdném prachu...

Bez kapky potu

Nejslavnější kapelu šedesátých let Beatles smrt krutě předčasně zúžila na polovinu, byť ne v oněch magických sedmadvaceti letech. Zůstal tady bubeník Ringo Starr, který – jako vždy „s trochou pomoci přátel“– vydává alba, která už nikdy chod hudebních dějin nezmění a budou obvykle hodnocena jako „příjemná“, jako třeba to aktuální, vycházející právě v těchto dnech pod názvem Give More Love.

Něco úplně jiného je Paul McCartney, především skladatelský gigant a jedna z největších osobností populární hudby vůbec. Jeho pověstné tříhodinové koncerty, při kterých se nestačí ani zpotit, jsou muzikantsky fascinující. Jiná, ovšem důležitá věc je, že McCartney dodnes značnou měrou těží z toho, co napsal pro Beatles. Například na loňském pražském koncertě bylo takových písniček třiadvacet z celkových osmatřiceti. Tedy dvě třetiny. To dostatečně vypovídá o tom, kam klade sir Paul těžiště své tvorby. A také o tom, že dobře ví, jaký druh repertoáru chtějí jeho fanoušci na koncertech slyšet. Je to samozřejmě paradox, že na skladatele, který patřil ve svých nejlepších letech k velkým rockovým progresivistům, dnes chodí vesměs konzervativní publikum a on je hladí zcela „po srsti“žádaným setlistem. Ale vzhledem k tomu, že i McCartney je samozřejmě v kategorii lidí, kteří by dávno hudbu dělat nemuseli, kdyby nechtěli, lze mu věřit každý tón. A co je nejdůležitější: téměř dokonalou (nikoli však studeně akademickou) interpretací naprosto vylučuje podezření z karikování vlastní osoby či zaprodání se slávě.

Což stoprocentně platí i pro další osobnost, která si svoji pověst ze šedesátých let udržela dodnes, Erika Claptona. Dnes už sice asi nikdo na londýnské zdi nepíše „Clapton je bůh“, jeho kytara je však přinejmenším v rockovém a bluesovém ranku stále inspirativní pojem. Přestože se po většinu devadesátých a nultých let Claptonovi ve studiu příliš nedařilo a jeho největší síla byla na koncertech (zvláště pak takových, kde měl šanci změřit své síly s širším stylovým spektrem hostů), jeho poslední, loňské album I Still Do svou kvalitou leckterého skeptika překvapilo, byť se drží osvědčených, převážně bluesových vzorců.

Stále vpřed

Jestliže je někdo na scéně půl století, nemůže svoji minulost vymazat, ani kdyby vehementně chtěl. Pokud patřil mezi ta- lentované a uspěl, nepochybně si vytvořil vlastní tvůrčí jazyk, jehož prostřednictvím se vyslovuje po celý život, s většími nebo menšími posuny. Právě ony posuny ovšem odlišují ty, kteří se jen vezou na své popularitě (takových najdeme plné hrsti zdaleka nejen v sedmdesátnické generaci), od skutečných tvůrců. I takových je mezi hudebními seniory celá řada.

Nelze v této souvislosti nezmínit například Jeffa Becka, velice originálního kytaristu se snadno rozpoznatelným rukopisem, který ale svoje typické postupy představuje ve stále nových konotacích, ať je to práce s elektronikou na jedné straně, a třeba s postupy blues či rockabilly padesátých let na straně druhé. Jeho zatím poslední loňské album Loud Hailer vzniklo v zajímavé symbióze s o dvě generace mladšími členkami londýnské kapely Bones, jež se staly i spoluautorkami projektu a společně s letos třiasedmdesátiletým rockovým veteránem přišly s absolutně moderním rockovým zvukem a mladistvou energií.

Z jiné strany jde na aktuální tvorbu další Brit, „teprve“devětašedesátiletý zpěvák Robert Plant. Na svých posledních projektech s kapelou Sensational Space Shifters (novinka s názvem Carry Fire se očekává v půli října) dává průchod své lásce k africké hudbě, ale i k psychedelii, folku a blues. Striktně odmítá – a před tím klobouk dolů, neboť nabízené částky jsou prý astronomické – znovuspojení Led Zeppelin, respektive spolupráci s kytaristou Jimmym Pagem. Což mu nebrání na koncertech pár skladeb ze starého repertoáru hrát v současných úpravách. Rozhodně se ale vždy jedná o menšinu, cosi jako „povinné cviky“. Plant se v žádném případě nepodřizuje přání fanoušků – a přesto o ně rozhodně nemá nouzi, jak jsme viděli i na třech českých koncertech z posledních let.

Jsou to jenom trapní senioři, hrající si donekonečna na mladíky a přivydělávající si k důchodu neadekvátní částky za to, že vyprodávají své někdejší rebelství? Nebo mají stále co říci a předprodejní weby padají pod náporem zájemců o lístky na jejich koncerty plným právem? Máloco vyvolalo tolik podobných otázek jako právě probíhající evropské turné Rolling Stones.

Pořád chuligáni

Jak do řečeného zapadají Rolling Stones, kteří v těchto dnech křižují Evropou od města k městu a nechávají za sebou desetitisíce vesměs nadšených návštěvníků? Na začátku jsme si kladli otázku, zda jejich sedmdesátnické působení na hudební scéně není už jen vyčpělá připomínka dob, kdy rock’n’roll vládl světu, jeho přijetí se rovnalo nasednutí na splašeného koně a přítomnost rockové kapely ve městě znamenala pro dívky pod jedenadvacet let zákaz vycházení z domu.

Je to s podivem, ale nikoli. Přestože jejich show je vlastně v rozporu se vším, co jsme doposud řekli o některých z jejich generačních druhů či konkurentů. Rolling Stones hrají výhradně prastaré songy ve věrných verzích, o nějakém mccartneyovském perfekcionismu v jejich případě nemů;že být ani řeči. Vloni natočili sice skvělé album Blue & Lonesome, které je ale plné starých bluesových standardů z 50. let (v tom se, byť v jiném žánru, potkávají se sinatrovkami Boba Dylana), očekávání jakéhokoli progresu je v tomto případě zcela liché. A přesto přese všecko není návštěva koncertu Rolling Stones ani vteřinou ztraceného času. Vůbec vlastně nejde o hudební stránku, tam fanoušek dostane přesně to, co očekává. Ale vidět kapelu, jejímž čtyřem základním členům je dohromady skoro tři sta let, jak se opravdu na pódiu baví, směje, ale třeba tu a tam taky mezi sebou naštve, tedy chová se spíš jako parta chuligánů v klubu, a ne milionářské celebrity před osmdesátitisícovým publikem, to je skutečně zážitek, na který se nedá zapomenout.

Je strašně snadné všechny tyhle rockové starce v čele s Rolling Stones odpálit s poukazem na to, že „užmají přece vyděláno, tak co tady ještě straší“. Ale proč by měli být rockeři znevýhodněni před spisovateli, malíři, filmaři? Nebo třeba jazzmany nebo dirigenty symfonických orchestrů, abychom zůstali u hudby? Ve všech těchto oborech se věk buď nezohledňuje vůbec, nebo se hodnotí jako pozitivum. Jako období dozrání a sklízení toho, co bylo za předchozí desetiletí zaseto. Stáří samo o sobě není nemoc. A mládí není zásluha. Všichni ti, kdo dnes nad vrásčitým Keithem Richardsem šklebícím se zpoza obláčku cigaretového kouře ohrnují nos, to jednou poznají na vlastní kůži. Ve chvíli, kdy se sami o sobě doslechnou, že by zničehožnic měli přestat dělat něco, co mají rádi a co umějí, jenom proto, že jsou na to údajně staří. Což je docela spravedlivé.

Je snadné rockové starce odpálit s poukazem na to, že „už mají přece vyděláno“. Ale proč by měli být rockeři znevýhodněni před spisovateli, malíři, filmaři, dirigenty?

Jeden z neplodnějších autorů. Paul McCartney dodnes do značné míry těží z tvorby pro Beatles. FOTO REUTERS

Sir Paul,

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.