Mnichov sovětskýma očima
Když se v brzkých ranních hodinách 30. září 1938 dozvěděl sovětský velvyslanec ve Velké Británii a jeden z klíčových mužů sovětské diplomacie 30. a 40. let Ivan Majskij, že byla podepsána Mnichovská dohoda, ihned spěchal za svým československým kolegou Janem Masarykem. Ten, zdánlivě klidný, zahájil konverzaci v obvyklém duchu – o počasí. „Kvůli tomu jsem nepřišel,“opáčil podle svého deníkového záznamu Majskij. „Chtěl bych vám v tento mimořádně vážný moment vyjádřit hlubokou soustrast s vaším lidem a také jasný odpor k hanebnému chování Británie a Francie.“Pak si Majskij všiml zvláštní změny v Masarykově chování – jakoby jím projel elektrický proud a něco se v něm zlomilo. Padl sovětskému velvyslanci na prsa, rozplakal se a zamumlal: „Prodali mne Němcům do otroctví, stejně jako prodávali negry do otroctví v Americe.“
Cesta do Londýna
Deníky, do nichž si diplomaté zaznamenávají své aktivity a myšlenky, jsou nesmírně cenným, ale vzácným historickým pramenem. Ať již z obavy z indiskrecí nebo nedostatku času nechávají si diplomaté své vzpomínky většinou až pro své paměti, s jejichž pomocí si pak budují svoji nesmrtelnost. Leccos si přikrášlí, leccos vynechají. Majského deníky jsou vzácnou výjimkou. Pravidelnost, hloubka, břitké postřehy, otevřenost, bezprostřednost a nesporná literární kvalita z nich činí nejen unikátní svědectví o diplomatickém řemesle, ale i napínavou a zábavnou četbu sui generis. Širší veřejnost se s nimi mohla seznámit až poměr- s československo-sovětským sbližováním a uzavřením vzájemné smlouvy v roce 1935. V Litvinovově směřování své země ke kolektivní bezpečnosti (jež Majskij sdílel) hrálo Československo důležitou roli. Masaryk se pro sovětského velvyslance také stal důležitým informačním zdrojem. Šestého února 1935 ho například Masaryk informoval o svém rozhovoru se stálým podtajemníkem britského ministerstva zahraničí a spíše odpůrcem appeasementu Sirem Robertem Vansittartem, jenž ho ujistil, že se Československo nemusí obávat své budoucnosti, neboť Anglie je mimořádně zainteresována na jeho integritě a prosperitě. Masaryk byl ale skeptický – Britům sice nebyl podle jeho mínění osud Československa zcela lhostejný, ale pochyboval, zda bude možné se spolehnout na jejich „energickou odpověď“v případě skutečného ohrožení země.
Impérium je prázdná skořápka
Důvodem Masarykovy, a také Majského skepse byla různorodost a protichůdnost hlasů, jimiž britská diplomacie hovořila. V souvislosti s částečnou mobilizací československé armády v květnu 1938 se Masaryk podělil s Majským o dramatické okolnosti vyhroceného rozhovoru mezi britským velvyslancem v Berlíně a „usmiřovačem“Nevillem Hendersonem aministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem, jenž mohl československé straně dávat naději, že to s britskou ochotou angažovat se ve prospěch Prahy nemusí být tak zlé. Henderson měl svého protějška upozornit, že německé pohyby vojsk u československých hranic mohou mít pro svět vážné důsledky. Československo, varoval, odpoví na jakoukoliv německou agresi ozbrojeným odporem, jenž přinese i vojenské angažování ze strany Francie i Sovětského svazu a v takovém případě – tedy že konflikt nabude evropského rozměru – Velká Británie nebude moci zůstat stranou. Ať si Hitler zváží, pokračoval Henderson, zda je v jeho zájmu, aby se britské impérium dostalo mezi nepřátele Německa.
Toto entré mimochodem mělo údajně Ribbentropa rozzuřit tak, že odpověděl, že britské impérium je jen „prázdná skořápka“, která hnije a upadá a rozpadla by se již dávno, nebýt německé podpory. Jakým právem sem přicházíte nám radit, volal Ribbentrop, a zasahujete do záležitostí, které se vás netýkají? Nato se rozzuřil Henderson a bouchl pěstí do stolu s tím, že nebude tolerovat takové řeči namířené proti jeho zemi. Vzal si svůj klobouk a zamířil ke dveřím, provázen Ribbentropovým posměšným výkřikem: „Británii řídí Židé, ha ha ha. Nebo tomu snad tak není?“Henderson se zastavil, otočil se a vykřikl: „U nás alespoň vládnou gentlemani.“
Hlavní slovo ale měli Chamberlain a jeho ministr zahraničí, Lord Halifax. Čtvrtého srpna 1938 si Majskij do svého deníku zaznamenal, že během anglo-francouzských jednání v Paříži měl Halifax údajně prohlásit, že Československo je uměle vytvořený stát, neschopný se ani bránit vlastními silami, ani získat pomoc zvenčí. Nabádal proto Francii, aby na Prahu více zatlačila a požadovala po ní mnohem větší ústupky Henleinovi. Češi se prostě musí s Němci domluvit, prohlásil.
„Bože můj, tyhle přemety britské politiky!“, poznamenal si Majskij. Masaryk mu přizvukoval – od anšlusu Rakouska na jaře 1938 ho Halifax neustále žádal, aby Československo sudetským Němcům co nejvíce a co nejrychleji ustoupilo. A pak si ho Halifax uprostřed července 1938 pozve a „začne zpívat jinou písničku“– podle britské vlády jsou jednání mezi Prahou a Henleinem příliš „rychlá“a není žádný důvod spěchat.
Zprvu jsem mu vůbec nerozuměl, řekl Masaryk Majskému, ale pak se věci vyjasnily. Britové se totiž dozvěděli, že Hitler chce Československo vojensky napadnout a k tomu chce využít jako záminku neúspěšná jednání mezi Prahou a Henleinem. Toho se prý Chamberlain lekl – válka by totiž byla na spadnutí a jeho země na ní byla absolutně nepřipravena. Chtěl proto získat čas a nabádal Prahu, aby jednání prodlužovala.
O zákulisí československé krize se intenzivně zajímala i Moskva. Sedmnáctého srpna 1938 Majskij Halifaxovi sdělil, že politika Londýna i Paříže jeho zemi velmi zklamala. Jejich slabost povzbuzuje agresory – v Praze zvyšují hlas natolik, že to Češi považují za urážlivé; v Berlíně jsou tak potichu, že je Hitler nebere vážně. Podle svého záznamu si byl Majskij jistý, že na jeho až nediplomaticky tvrdá slova Halifax odpoví stejně ráznou obranou britského postoje. Ale podle svých slov se zmýlil – z Halifaxových gest a ojedinělých poznámek dospěl k závěru, že s většinou toho, co mu řekl, Halifax v podstatě souhlasí.
Handl s Němci
Jenže Chamberlain a Halifax pokračovali v horečné usmiřovací politice. Poté, co se Chamberlain vrátil 24. září 1938 z jednání s Hitlerem z Bad Godesbergu, Majskij se jízlivě tázal, zda bude britský premiér ochoten „spolknout“nové Hitlerovy požadavky, jenž tento diktátor vtělil do tzv. memoranda. Podle toho, co mu sdělil zdrcený Masaryk, se zdálo, že ano. Halifax předal text Hitlerova memoranda Masarykovi s tím, že „ani já, ani premiér se nedomníváme, že je možné vám radit. Ale chtěl bych vám říci jako muž muži – dobře si to rozmyslete, než dáte negativní odpověď. Premiér je přesvědčen, že pan Hitler touží pouze po Sudetech, a pokud je získá, nebude mít žádné další požadavky.“
Masaryk opáčil, že pokud mu nechtějí dát radu, tak jaká je pak premiérova úloha. Role pošťáka, nic víc, otevřeně přiznal Halifax. Takže to mám chápat tak, pokračovalMasaryk, že se britský premiér stal poslíčkem Hitlera, toho bandity a vraha? Ano, pokud si přejete, ukončil Halifax trapný rozhovor.
Nedávno vydané deníky sovětského velvyslance v Londýně Ivana Majského dávají nahlédnout do zákulisí světové politiky třicátých a čtyřicátých let minulého století. Najdeme tu i mnoho pasáží, které se týkají Československa. Jan Masaryk padl sovětskému velvyslanci na prsa, rozplakal se a zamumlal: „Prodali mne Němcům do otroctví, stejně jako prodávali negry do otroctví v Americe.“ Vzal si svůj klobouk a zamířil ke dveřím, provázen Ribbentropovým posměšným výkřikem: „Británii řídí Židé, ha ha ha. Nebo tomu snad tak není?“Henderson se zastavil, otočil se a vykřikl: „U nás alespoň vládnou gentlemani.“
Majskij se mezitím účastnil zasedání Společnosti národů a do Londýna se vrátil až 28. září. Ihned spěchal do britského parlamentu, aby si vyslechl závěr Chamberlainovy řeči, v níž oznamoval, že ho „pan Hitler pozval příští den do Mnichova na konferenci“. Moskva znervózněla, a proto se Halifax snažil Majského uklidnit. Britové, Němci, Italové ani Francouzi rozhodně nechystají proti SSSR žádný „čtyřstranný“pakt. Jaký je tedy program konference, zeptal se logicky Majskij. Halifax bezradně rozhodil ruce s tím, že na to nebyl čas a agenda bude z velké části záviset na záměrech a náladě „führera“.
Když se Majskij dozvěděl o podrobnostechmnichovské smlouvy, ironií maskoval velké znepokojení – podle něj Chamberlain a Daladier zcela kapitulovali, akceptovali godesberské ultimátum a jediné vítězství bylo, že termín předání Sudet Německu oddálili z 1. na 10. října. „Jaký obrovský úspěch!“, konstatoval hořce. Pro něj jako „litvinovského“diplomata byl Mnichov pohromou. Selhala koncepce kolektivní bezpečnosti. V Moskvě zuřili, že Sovětský svaz nebyl na konferenci pozván a Majskij čelil obvinění, že se nechal Brity oklamat. Stalin zahájil obrat v zahraniční politice, na jehož konci byl pakt neútočení s nacistickým Německem. Litvinova vystřídal v roce 1939 svým mužem, Vjačeslavem Molotovem.
Z diplomacie do vězení
Majského zachránila jeho perfektní znalost britského prostředí. Když se Londýn ocitl ve válečném stavu s Hitlerem, ale Moskva zůstávala mimo, sloužil Majskij jako „nárazník“a „tlumič“nepřátelských nálad britského establishmentu. Když Německo napadlo SSSR aMoskva potřebovala životně důležité spojenectví s Londýnem obnovit, byl tu Majskij jako „stavitel mostů“.
V roce 1943 byl z Londýna odvolán, stal se náměstkem ministra zahraničí a vypracoval řadu strategických dokumentů týkajících se konce války a poválečného uspořádání. O dva roky později odešel z aktivní služby a stal se historikem diplomacie. Stalinova podezřívavost ale nebrala na zásluhy ohled – v roce 1953 byl Majskij zatčen a odsouzen k šestiletému vězení za špionáž. Při té příležitostimu byly zabaveny i jeho deníky.
Po svém propuštění v roce 1955 byl rehabilitován a s jeho oficiálními vzpomínkami, mimo jiné i na Mnichov, se mohli v šedesátých a sedmdesátých letech seznámit i čtenáři v Československu. Zmínky o jeho otevřených rozhovorech s Janem Masarykem byste v nich ale hledali marně.
Autor je historik