Svobodný tvůrce Jan Koblasa
Minulý týden zemřel ve věku 84 let Jan Koblasa, velká osobnost českého umění druhé poloviny 20. století. Patřil k těm, kdo určovali jeho podobu a jejichž význam přesáhl naše hranice. Přesto nebyl jeho život nijak snadný.
Ještě za studií na Akademii spoluzakládal Jan Koblasa jednu z nejstarších českých poválečných uměleckých skupin, které se začínaly utvářet od poloviny padesátých let po mnoha letech izolace následující po komunistickém puči.
Skupina Šmidrů, která se s dadaistickým humorem pojmenovala podle předválečné figurky policajta, nemohla pochopitelně oficiálně veřejně vystupovat. Pořádala večery, začínala studentskou hrou, naprosto neslučitelnou s oficiálním uměním, setkali se v ní výtvarníci (kromě Koblasy Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, o něco později Jaroslav Vožniak) a hudebníci (Rudolf Komorous, se Šmidry spolupracoval také Jan Klusák), měli k ní blízko i divadelníci. Některé její akce se pohybovaly na nebezpečné hraně, při troše smůly mohly tehdy skončit uvězněním aktérů. Na Šmidry pak v sedmdesátých letech navázala Křižovnická škola.
Malíř, sochař, básník, pedagog
Jan Koblasa se o něco později sblížil s umělci z okruhu Konfrontací, což byly neveřejné výstavy uskutečněné v ateliérech některých progresivních umělců na přelomu padesátých a šedesátých let pro pár přátel. Chystalo se založení skupiny, k němuž však nakonec nedošlo. Koblasa úzce spolupracoval i s Mikulášem Medkem. Byl velmi všestranný, byl malíř, sochař, kreslíř, autor objektů, básník, pedagog a psal také eseje. Jeho tvorba zůstávala po celý jeho život otevřená novým podnětům, neustrnula v určitém dobovém proudu.
Jan Koblasa studoval vedle sochařství také scénografii a dostal pak příležitost spolupracovat s Otomarem Krejčou, s nímž si po Exulant, který se rád vracel.
umělecké stránce rozuměl. Plodná spolupráce však bohužel trvala jen krátce, protože Koblasa se v roce 1968 po sovětské okupaci nevrátil z pobytu v Itálii a Krejčovi stejně kladli stále větší a větší překážky.
Koblasa se posléze odstěhoval do Hamburku, kde žil až do smrti. Dostal nabídku učit v Kielu a pedagogické místo mu dalo jistotu. V Německu byl spokojen, uskutečnil tu i některé veřejné zakázky, několik kostelních oltářů.
Když u nás skončil totalitní režim, začal se vracet do Prahy. Měl tu řadu výstav. Jednu z nich v Belvederu, kde se tehdy pořádaly expozice významných – nejen českých umělců. O několik let později měl velkou výstavu v hradní Jízdárně. Pak radou i zapůjčením svých děl spolupracoval při přípravě velké výstavy Šmidrů, která se uskutečnila vMuzeu Kampa za významné pomoci teoretika skupiny Jana Kříže. Je nutné při- pomenout i výstavu v Hollaru, který si umělcova členství ve spolku velmi vážil.
Jan Koblasa také poměrně krátce vedl ateliér sochařství na pražské Akademii, který převzal po zemřelém Karlu Neprašovi a kde mohl uplatnit své pedagogické zkušenosti z Německa.
Věděl, že v totalitě se svobodně tvořit nedá
Velmi obsáhlou a odborně důkladně zpracovanou umělcovu monografii napsala teoretička Mahulena Nešlehová, která jeho tvorbu dlouhodobě sledovala a také mu za jeho účasti uspořádala výstavu v Galerii hlavního města Prahy. Díla z výstavy pak umělec instituci věnoval. V současné době probíhá pečlivě vybraná výstava v Muzeu Kampa. Tu připravila kurátorka Ilona Víchová, která se osobnostmi šedesátých let trvale zabývá.
Tvorbu Jana Koblasy jsem sledoval od osmdesátých let, už tehdy bylo známé například jeho řešení oltáře v kostele v Jedovnici. Pak jsem měl dokonce příležitost seznámit se s ním osobně, když jsem v Hollaru připravoval výstavu jeho grafiky. Víc jsem ho poznal, když jsme v Muzeu Kampa připravovali výstavu Šmidrů. Dokonce jsem ho navštívil v Hamburku, kde žil se svou ženou, také pozoruhodnou umělkyní, s níž někdy vytvářeli společná díla.
Jan Koblasa vyprávěl, jak to bylo složité v Itálii, když ho tam zastihla sovětská okupace. Setkával se s mnohými levičáky, kteří tak úplně nechápali, proč z Čech odešel, proč chtěl opustit komunistickou totalitu, která nedovolovala žádnému umělci skutečně svobodně tvořit.
Vzpomínal, že už na pražské Akademii bylo v době jeho studií (v padesátých letech) hrozné pro- středí, že i mezi spolužáky byla spousta „sekerníků“, kterým vůbec nevadilo jít cestou tzv. socialistického realismu. U profesora Jana Laudy nebyl vůbec spokojen. Pak přešel k Otakaru Španielovi, kde byla atmosféra sice lepší, ale rozhodně ne svobodná. Končil u profesora Pokorného, který do značné míry ztělesňoval právě socialistický realismus. Za nejlepší období prožité v Československu považoval rozmezí let 1963 a1968, kdy došlo k největšímu uvolnění, i když se samozřejmě ani tehdy naše země zcela neotevřela svobodnému světu.
Jan Koblasa měl vždy jasné názory. Věděl, že v totalitě se svobodně tvořit nedá. Několikrát o emigraci přemýšlel, až se pro ni rozhodl. A nelitoval, v Německu mohl v klidu pracovat a uskutečňovat své plány.
Autor je historik umění