Křižovatky svobody a pravdy
Odruhém ročníku mezinárodního festivalu Pražské křižovatky, který probíhal v metropoli minulý týden, lze hned na začátku prohlásit, že se stal událostí divadelní sezony. Vlastně o ročníku prvním, jelikož se loni na Nové scéně Národního divadla konal – jako pocta k nedožitým osmdesátým narozeninám Václava Havla – ročník nultý. Letos se dramaturgie, za kterou jsou zodpovědné Marta Ljubková a Sodja Zupanc Lotker, odchýlila od prezentace inscenací, jež byly vytvořeny na základě Havlových textů, a zaměřila se na hry zahraniční a angažované – tedy takové, které reflektují současnou společnost a posouvají hranice žánrů.
Neodmyslitelnou součástí festivalu byly debaty po představeních, kde většina režisérů odmítla, že by jejich inscenace byly přímo politické. Jak však řekl italský režisér Romeo Castellucci, nejznámější host festivalu, divadlo je ze své podstaty angažované, protože svět kolem umělecky popisuje (a třeba k němu zaujímá osobité stanovisko).
Vyděděnci
Pětice inscenací z Irska, Itálie, Slovinska, Slovenska a Libanonu byla velice různorodá a přinesla zřetelnou ukázku toho, jak moderní divadlo vypadá. O Elitách (tedy estébácích, kteří z veřejného života nezmizeli ani po roce 1989) ze Slovenského národního divadla se již na stránkách Lidových novin psalo, když inscenace českého režiséra Jiřího Havelky hostovala na Divadelní Floře Olomouc.
Ich kann nicht anders slovinského kolektivu Beton Ltd. je černohumornou výpovědí čtyřicátníků. V prosklené provozní budově Národního divadla se diváci „na dotek“setkávají se třemi kamarády, dvěma muži a ženou, kteří velice pravděpodobně mají za sebou tu lepší část života a jimž do degenerace těl zbývá asi deset let.
Několikrát byl během představení zmíněn francouzský spisovatel Michel Houellebecq. Není to náhoda, přesně v intencích jeho románů se vyprávění, jež prý vznikalo improvizací trojice herců – Primož Bezjak, Branko Jordan a Katarina Stegnarová –, nese. Je cynické, malé i vizionářské, hrubé a plné sexu, přesto vzbuzující silnou empatii. Není rezignované, naopak, několikrát je zmíněna touha po revoluci. Jenže – proti čemu máme bojovat v současném Slovinsku i Česku?
O krůček dál (tedy od současné satiry k silnější sociální výpovědi) byla irská inscenace Lippy. Avšak režiséři Ben Kidd a Bush Moukarzel zvolili artistnější (a nakonec i prázdnější) formu améně artikulovanou výpověď. Na začátku je inscenovaná debata o představení, aby diváci vůbec pochopili, o čem je vyprávěno: o čtyřech ženách, jež spáchaly v zavřeném bytě sebevraždu vyhladověním. Pak se v bytě čtveřice žen ocitáme a snažíme se dopátrat toho, proč si tak krutou smrt zvolily. Odpověď nenalezneme – mohou za ní stát sociální problémy i psychické poruchy. Nepomůže ani další postava, muž, jenž umí odezírat ze rtů, což ovšem bylo hned na počátku představení zpochybněno. Dvě ženy totiž byly před uzamknutím doma zachyceny na průmyslovou kameru v obchodě – a lidská touha vědět je příliš silná. O tom, že inscenaci Democracy in America nebude možné označit jako režijně strohou, nebylo pochyb. Vždyť Romeo Castellucci je označován zamága evrop- ského divadla a jeho inscenace za novodobé rituály.
Upřímně, sledovat a vypovědět, co se na jevišti Nové scény dělo, lze stěží. Byly to samozřejmě úryvky z dějin Ameriky. Putujeme od indiánů přes příběh společností potrestané hladovějící farmářky Elizabeth k taneční scéně, kde se promítají na poloprůhlednou oponu významná historická data a v pozadí se tančí se symboly. Na závěr přichází „nelidská“současnost“– vlnící se a zmítající se bílé objekty v tmavém prostoru (klidně si lze dosadit prvoky v Petriho misce). Nechybí lingvistické okénko, sborové tance a velkolepé obrazy, podporované barevně výraznými kostýmy nebo naopak ženskou nahotou a efektním svícením, i „mažoretkový“či mečový tanec.
Takto převyprávěno Castellucciho dílo bezesporu působí jako divadelní obžerství bez jakéhokoli apelu. Režisér a scénograf se opravdu nesnaží sdělovat „pravdy“. Je to inscenace, jež vzbuzuje asociace, však se také na debatě zdráhal objasnit významy jednotlivých scén a přiznal, že některé části vznikly pomocí náhody. Jejich rozklíčování nechává na divácích, každý s nimi může naložit podle svých zkušeností. Žádné čtení nemůže být špatné.
Největším překvapením byla jediná neevropská inscenace. Libanonský filmový a divadelní režisér Rabih Mroué obsadil do inscenace Riding on a Cloud svého bratra Yassera. Od počátku ale byli diváci ujišťováni, že se nejedná o divadelní kopii jeho životního příběhu.
Osobní versus společenské
Postava, kterou Yasser ztělesňuje, byla zraněna během občanské války v Libanonu. Kulka mu prošla hlavou a on se vrátil do mateřské školy. To je možno považovat za už archetypální, dojemný osobní příběh na pozadí společenského konfliktu. Jenže Rabih Mroué mu dodává jedinečný rámec, Yasser totiž komunikuje pomocí videa, aby si uvědomoval vztah mezi realitou a zobrazováním reality. Vidíme tedy herce Yassera na jevišti i na projekci, nebo spíš vidíme postavu, která se jmenuje Yasser. Opět jsme tedy postaveni před otázku, co je pravda a jak ji můžeme popsat a zachytit.
Diváci se tak nemohou dojímat – i když to nelze beze zbytku, protože interpret má skutečně ochrnutou pravou polovinu těla a domozků, které rády věří, že umění je záznam reality, se vkrádají pochyby. Na tom, kdo je kdo, ale nakonec nesejde, protože to může být příběh nás všech. Pražské křižovatky se tak letos staly živou půdou pro tázání se. Po smyslu, po pravdě a realitě. Nenabízely žádné agitace, po vzoru Václava Havla vyzvaly k svobodě myšlení a vnímání.
Autorka je divadelní kritička