Kdo nepracuje, ať jí

Místo populismu podpořme raději flexibilní úvazky

Budete pracovat méně, třeba jen čtyři dny v týdnu nebo od osmi do dvou i s obědem. Případně nebudete muset dokonce pracovat vůbec, a stát vám přesto dá peníze, základní příjem, se kterým pohodlně vyžijete a můžete se věnovat rodině, koníčkům nebo třeba romantické poezii. Poslední dobou jako by se roztrhl pytel s podobnými veskrze populistickými nápady, které se krásně poslouchají, tváří se jako seriózní úvahy a obvykle někde zmíní slova jako roboti, automatizace a digitalizace. V cestě takovým utopiím stojí ovšem pojmy jako ekonomie, základy matematiky či zdravý rozum.

Z podobného ranku je bohužel i nápad německého odborového svazu IG Metall na zkrácení pracovní doby na 28 hodin týdně pro zaměstnance na směnách a s dětmi. Pod rouškou starosti o rodiny jde zjevně o nátlakovou vyjednávací pozici pro prosazení taktéž požadovaného zvýšení platů o šest procent. A to ne náhodou v citlivé době, kdy se utváří nová spolková vláda. Německo patří společně s námi k zemím, kde lidé chybí v celé EU nejvíc, především pak právě v průmyslu, kde tito odboráři působí a musí tak vědět, že si to zkrátka teď nelze dovolit.

Skutečný problém, který musíme řešit i tady v Česku, je přitom neflexibilita pracovní doby, a to prakticky ve všech odvětvích. Tedy rekordně málo využívané pružné úvazky, které by vyšly vstříc hlavně ženám s dětmi a umožnily jim věnovat se nejen rodině, ale i kariéře. Zkracování úvazků za menší výdělek je legitimní nástroj v době rostoucí nezaměstnanosti, ne když na pracovním trhu chybí čtvrt milionu lidí. V současnosti musíme naopak přemýšlet, jak co nejefektivněji zapojit do ekonomiky co nejvíce lidí a za co nejlepší platy. Jan Klesla