Nesnesitelná lehkost volebních programů
BOHUMIL KARTOUS
Volební programy čtou pravděpodobně jen ti lidé, kteří se domnívají, že v nich něco najdou a nepoučitelnost je jejich celoživotním průvodcem. Skepse těch, kdo se na vytváření programů podíleli, a lapidární úsudek ve smyslu „it is all marketing“ubírají na entuziasmu. Nicméně, trocha paličatosti v tomto smyslu neuškodí. Máme na programy rezignovat? To snad ne. Pokud ještě v politice existuje nějaké littera scripta manet, pak jsou to programy a sliby, k nimž se strany zavazují. Jestliže rezignujeme i na ně, přestává mít politika smysl.
Rozhodli jsme se podívat na volební programy zblízka a posoudit, do jaké míry se z nich dá vyčíst něco o budoucím vývoji vzdělávání v Česku. A zda vůbec něco. Ještě před tím jsme společně s dalšími organizacemi zapojenými do vzdělávání dali dohromady dokument Vzdělávání především, jenž shrnuje a prioritizuje cíle vzdělávací politiky s horizontem proveditelnosti jednoho volebního období. Strategický dokument vidí tři nutnosti: podpora ředitelů a učitelů, jejich ohodnocení, autonomie a kvality, dále otevřenost škol světu okolo a v neposlední řadě potřebu začít dělat vzdělávací politiku jako „evidence based“, založenou na skutečné znalosti dopadů jednotlivých kroků a také na znalosti zahraničních zkušeností.
Podívejme se na programy prizmatem této strategie. V prvé řadě ale zkusme odhadnout, jakou pozici má vlastně vzdělávání v komplexní politice jednotlivých stran. Pravděpodobně vám každý politik od okresního přeboru výše řekne, že vzdělávání je priorita. Konstrukce volebních programů tomu ale zdaleka neodpovídá a marně byste hledali stranu, která je klade na první místo. Tedy s jednou výjimkou: Zelení mezi deseti svými prioritami skutečně uvádějí vzdělávání a jeho podporu jako číslo jedna. Jde o stranu, která podle dlouhodobého volebního modelu Medianu bude bojovat o tříprocentní hranici nutnou pro zisk státního příspěvku. Takže i kdyby měli sebelepší program – a oni skutečně převyšují ostatní strany vhledem, koncepcí a hloubkou programu pro vzdělávání velmi výrazně – je jim to platné jako globální dohoda o snížení emisí dětem v Radvanicích. Berme to jako první smutné zjištění o stavu vzdělávací politiky v ČR.
Plochost a heslovitost
Strany, které mají reálnou šanci ovlivňovat vzdělávání v této zemi z pozice ve sněmovně, a ještě více ty, které mají potenciál koaliční, se shodují na jednom: musíme zvýšit platy učitelům. Není program, jenž by se nepřihlásil k tomu, zbavit české učitele nálepky nejhůře placených veřejných vzdělavatelů ve sluneční soustavě. Zajímavé je ovšem všimnout si detailů. Zatímco hnutí ANO sli- buje do konce čtyřletého období navýšit mzdy učitelů na nějakých 45 tisíc Kč (podobně ambiciózní už je jen STAN), většina ostatních stran se drží velmi střízlivých cca 35 tisíc. Řekněme, že těch 35 tisíc je s ohledem na vývoj politiky za posledních 20 let mnohem reálnějších, ale zároveň nic neřeší. Jde o zvýšení o nějakých pět tisíc oproti stavu dnes. Trochu to obrousí hrany vytvořené oprávněným pocitem dluhu mezi učiteli, nicméně motivaci pro potenciální zájemce to nezvýší ani náhodou a o to se tady hraje. A těch 45 tisíc slibovanýchANO… Ano, slibem neurazíš. Dosavadní politika této strany důvěryhodnost tohoto slibu významně snižuje.
Když dojde na další podporu ředitelů a učitelů, opět najdeme ve většině programů zmínky o „snížení byrokracie“nebo „posílení pravomocí“. Větší rozdíly skýtá pohled na volební programy skrze potřebu otevřenosti škol vůči měnícímu se světu. Zde zejména strany nejvíce hájící současný kvazinacionalismus (ČSSD, ODS, KSČM, SPD) dekla- rují, že vzdělávací systém otevřou světu hlavně tím, že dají možnost současným ekonomickým zájmům jej modelovat. Je to líbivé, je to pro většinového voliče pochopitelné, je to v pravém slova smyslu tradiční. Je to v pravém slova smyslu zárukou mírného pokroku v mezích omezené představivosti, která nedospěla ani k dalšímu termínu řádných voleb v roce 2021. TOP 09, STAN, Zelení a kupodivu i ANO otevřenost akcentují, důvěryhodnost však více či méně klesá se zkušeností s reálnou politikou jednotlivých stran. A s jejich potenciálem.
Pokud se podíváme na poslední prioritu, práce s daty a zahraniční zkušenosti, je to čistá nula. Čistá nula.
A navíc jen málokdo se maže s tím, aby heslo či slib podložil návrhem konkrétního provedení. Plochost a heslovitost, až na výjimky, ukazuje na celkově velmi slabé povědomí o tom, co to vlastně znamená skutečná vzdělávací politika. Proto i reálná očekávání zůstávají malá a vzdělávání – nástroj rozvoje společnosti – v přetrvávající nejistotě.