Pětiletka s ESM
Záchranný val se má změnit v Evropský měnový fond. Pomůže, nebo ublíží eurozóně?
Vříjnu roku 2012 začal fungovat Evropský stabilizační mechanismus, zkráceně ESM, což je mimochodem jedna z mála šťastných zkratek bruselsko-frankfurtského euronewspeaku, která je stejná v češtině i angličtině. Hádky o tvorbu a navyšování prostředků záchranných valů pro eurozónu způsobily například rok před oficiálním spuštěním ESM i rozpad tehdejší slovenské koaliční vlády, ale to není to nejpodstatnější. Nejdůležitější je, že pět let po jeho vzniku směřuje eurozóna k tomu, že euroval nejen zásadně zvětší a navýší, ale zároveň ho promění v mocný Evropský měnový fond.
ESM je stálý záchranný fond pro eurozónu, který má asistovat členským zemím, které se ocitnou pod finančním tlakem. Dva roky před jeho vznikem se zrodil dočasný záchranný mechanismus EFSF, jehož úvěry ESM převzal. Oba dohromady pak poskytly úvěry Irsku, Portugalsku, Španělsku, Kypru a Řecku.
Vše změnila krize
Oficiálně to mělo být tak, že systém eurozóny stojí pouze na centrální bance a fiskálních pravidlech. Pokud by se někdo v eurozóně dostal v oblasti veřejných financí do problémů, měl si pomoci sám. Mělo se za to, že existuje zákaz pomoci. Celou dekádu od spuštění eura investoři de facto nerozlišovali, které dluhopisy kterého státu se kupují. Tzv. riziková prémie byla takřka stejná pro řecký i německý dluhopis.
Vše změnila globální finanční krize roku 2008, která se zrodila v USA, a následná panika a spekulativní útoky. Recese zhoršila dluhové zatížení evropských států a investoři testovali, kdo další se po několika amerických a britských bankách zhroutí. Bude to nějaký celý evropský stát? Bude to jenom Řecko, nebo celý jih Evropy? Zjistilo se, že na to, nechat nějaký stát zbankrotovat a odejít z eurozóny, nemá nikdo odvahu. Do hry vstoupila geopolitika, bezpečnost, obavy z šíření nákazy apod. Do záchrany Řecka se pustil iMezinárodní měnový fond, ale ani to nestačilo. Pak se spustil první záchranný val a naplánoval se druhý, stálý. To všechno bylo důležité, ale nejdůle- žitější ze všeho bylo, že mnohem podstatnější než záchranné valy bylo to, že se nakonec emancipovala Evropská centrální banka (ECB), která měla do té doby svázané ruce a nebylo jasné, co vlastně smí a nesmí, kam až v záchraně prostoru společné měny může zajít.
Šíření nákazy a fatální krizi eurozóny ukončil až předseda ECB Mario Draghi svým slavným výrokem z léta roku 2012, kdy pravil, že ECB udělá, „cokoli je třeba“, aby eurozónu zachránila, a dodal: „Věřte mi, že to bude stačit.“
Novináři sice chvíli spekulovali, jaké konkrétní „cokoli“to bude znamenat, ale trhy Draghiho silným slovům uvěřily, aniž by potřebovaly znát technické detaily. A tato slova spolu se spuštěním kvantitativního uvolnění (centrální banka nakupuje státní dluhopisy) nakonec ukončila akutní fázi krize eurozóny. Předluženost na jižním křídle eurozóny zůstává sice nevyřešena, ale alespoň se vrátil ekonomický růst, i když hlavně díky slabšímu euru.
Nyní ale hlavně k tomu, co dál. K tomu, aby eurozóna zvedla vlastní daně a rozpo- čet, společné dluhopisy apod., není zatím politická vůle. Francouzský prezident Macron si tohle téma ve svém velkém evropském projevu plném nápadů vlastně ani nedovolil otevřít v obavách z toho, jakou reakci by to mohlo v Německu vyvolat.
Němci prohlásili, že ve věci reformy eurozóny mají svůj vlastní plán, jeho kontury připravované ještě pod Wolfgangem Schäublem právě v posledních dnech unikají na veřejnost. Stavebním kamenem „reformy“se má stát právě záchranný val ESM, ze kterého semá stát Evropský měnový fond. Ten bude kapitálově silnější než ESM, aby ustál spekulativní útok na více větších evropských zemí najednou.
Panika a nejistota
ESM byl stvořen na základě mezivládních smluv, tedy mimo EU. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker ve svém zářijovém projevu navrhl, aby se transformovaný fond vrátil do EU a stal se součástí unijního primárního práva. Evropská komise má připravit návrh do prosince. Německý návrh s tím nesouhlasí a žádá zachování mezivládní struktury, protože tak nebude prý třeba otevírat základní smlouvy EU. To je ovšem paradoxní, protože Německo zároveň žádá, aby na ESM či EMF přešly kontrolní a expertní pravomoce Evropské komise ve věcech kontroly fiskálních pravidel a posuzování bilančních rovnováh a nerovnováh. K tomu by ale bylo také třeba otevřít základní evropské smlouvy.
Fond má také dohlížet na to, aby v rámci pravidel bail-in byli nejprve očesáni privátní věřitelé. Většina ekonomů anglosaské provenience se obává toho, že EMF může sloužit hlavně k tomu, že z případných akcí v Evropě bude vyloučen MMF, kde přece jen vládne jakýsi common sense a pragmatismus. MMFnapříklad požadoval oddlužení Řecka, Německo ale trvalo na dogmatické ordoliberální přísnosti. Je tu také obava, že výměnou za posílení EMF budou Němci žádat přesnější definice toho, co ECB bude a nebude v krizových okamžicích smět. Výsledkem pak paradoxně může být, že se při příští krizi vrátí nejistota a panika na trh, i když účelem má být pravý opak.