Každá hudba se dá naučit
Jeden z nejvýznamnějších představitelů louisianské bluesové scény, neworleanský rodák a čerstvý šedesátník Kenny Neal bude v neděli 22. října v pražském Lucerna Music Baru hlavní hvězdou čtvrtého ročníku přehlídky Blue Fest.
Kenny Neal je multiinstrumentalista ovládající řadu nástrojů, především ale kytarista.
Začínal už ve třinácti letech v kapele svého otce, významného hráče na foukací harmoniku Rafula Neala. Poté byl řadu let členem skupiny další velké bluesové hvězdy, kytaristy Buddyho Guye.
Pod svým vlastním jménem pak natočil řadu alb pro nejvýznamnější bluesové labely Alligator a Telarc, je držitelem mnoha ocenění, pětkrát byl nominován na cenu Grammy. Ve své kapele má dva ze svých devíti sourozenců, bratry Dornella (baskytara) a Freda (klávesy). Kenny Neal v Česku debutoval v roce 2011 v Kolíně, do Prahy nyní přijíždí poprvé.
LN Pocházíte z Louisiany na jihu Spojených států, která má pro nás Evropany přídech tajemství a magie. Vnímáte tyto věci i jako tamní rodák?
To víte, že ano. Sice nejsem vůbec pověrčivý, ale někde uvnitř cítím, že toho, kdo nerespektuje jiné lidi nebo je na ně zlý a hrubý, nic dobrého nečeká.
LN Louisianská hudba je velmi specifická, jsou v ní prvky blues, country, hudby francouzských přistěhovalců i karibské rytmy. Dá se cítění této hudby naučit, nebo musí být muzikantům vrozeno?
To víte, že se dá naučit každá hudba. Ale pocity, které do ní dostanete, vám přinesou jen vaše vlastní životní zkušenosti. Všichni máme nějaké vzestupy, nějaké pády, a ty se do naší hudby otiskují. Není to jen záležitost konkrétní kultury, ze které vycházíte.
LN Váš tatínek, slavný harmonikář Raful Neal, měl deset dětí a všechny jsou muzikanty. Jak vám dokázal nadání a lásku k hudbě předat?
To bylo úplně jednoduché. Táta totiž zkoušel se svojí kapelou u nás doma. My jsme vždycky ty zkoušky poslouchali, hrozně se nám to líbilo, a tudíž jsme chtěli dělat totéž.
LN Věnovali se všichni vaši sourozenci vždycky blues, nebo některý později takzvaně stylově uhnul?
Ne, všichni blues nehrají. A jeden pokus změnit styl hudby mám za sebou i já. Jednou jsem řekl otci, se kterým jsem tehdy hrál, že opouštím kapelu, protože jsem se chtěl připojit k takové partě mladých kluků, která mi byla věkově bližší. No co vám budu povídat, vůbec to nefungovalo. Jediné, čeho jsme byli schopni, bylo neustálé zkoušení, za celou dobu jsme neměli jediné placené vystoupení. Zatímco táta hrál v nočních klubech třikrát, čtyřikrát týdně. A tak jsem za tátou šel a poprosil ho, jestli bych se mohl do jeho kapely vrátit. Řekl, že ano – a od té doby jsem blues hrát nepřestal.
LN Jak moc je pro vás rodinná tradice v hudebním i lidském smyslu důležitá?
Moc. Máma ani táta totiž nevyrůstali u svých skutečných rodičů a první rodina, kterou doopravdy poznali, byla ta, kterou založili spolu. Takže se vždycky snažili, abychom k sobě měli všichni blízko.
LN Říkal vám vlastně otec, jak se k hudbě dostal on sám?
Ano, to bylo hrozně jednoduché. Vyrůstal u své tety a strýce na venkově, ale nenáviděl zemědělské práce. Vůbec si nedovedl představit, že by celý život jenom pěstoval bavlnu. A tak si jednoho dne koupil za třicet cen- tů harmoniku, naučil se na ni hrát a utekl k muzice. Tím to všechno začalo.
LN Mezi vašimi hlavními vlivy byl určitě i starý přítel vašeho otce Buddy Guy, se kterým jste v mládí hrál. Co konkrétního jste se od něj naučil?
Víte, když jsem se v roce 1976 přestěhoval z Louisiany do Chicaga a připojil se ke kapele Buddyho Guye, zjistil jsem především, že tam je pro bluesovou muziku mnohem větší trh. To jsem u nás doma totiž vůbec netušil, nevěděl jsem, že blues mají rádi lidé na celém světě. Dozvěděl jsem se víc o hudebním byznysu. To mi samozřejmě dalo motivaci. A inspirovalo mě to k tomu, že jsem později začal psát a produkovat vlastní písničky. Tohle všechno by se možná nestalo nebýt setkání s Buddym Guyem. LN Vaše poslední album, Bloodline, uzavírá skladba Thank You B. B. King. Byl pro vás B. B. King výjimečný víc než jen jako skvělý kytarista a zpěvák?
No samozřejmě. Já s B. B. Kingem vyrůstal – jeho nahrávky jsem si pouštěl pořád dokola. Nikdy by mě ani nenapadlo, že by mohl být mým dobrým přítelem, že bych v něm mohl poznat někoho jako druhého otce nebo strýce. Ale stalo se, seznámili a spřátelili jsme se a strávili spolu řadu let na cestách po USA i v zahraničí. Zjistil jsem, jak opravdu skvělý to byl chlap. Písnička Thank You B. B. King byl můj způsob, jak mu říci, jak moc si ho vážím za to, že dláždí bluesové muzice cestu do celého světa. A mám velkou radost, že si tu písničku stihl poslechnout ještě předtím, než nás opustil.