V ruce pero měl, ale nepodepsal
Kdo má v sobě byť jen zrnko škodolibosti, vychutná si pořad DVTV z konce minulého týdne, v němž byl hostem Daniely Drtinové František Ringo Čech v roli lídra volební kandidátky SPO. Jeho špatně skrývané zděšení kluka chyceného na cizích švestkách, když na nějmoderátorka vytáhne fotografii ze shromáždění takzvané Anticharty, na níž stojí nad podpisovým archem s perem v ruce, ačkoli léta tvrdí, že Antichartu osobně nepodepsal, je prostě zábavné.
Bylo by dokonce zábavné, i kdyby šlo o někoho sympatičtějšího, než je tenhle posezonní pseudorocker, hlásající v politice občas neskutečné nehoráznosti. Protože lhář (nebo „pololhář“) dopadený při činu a přímo konfrontovaný s důkazy se prostě skoro vždycky chová v podstatě komicky. Mění barvy, mimiku, vymlouvá se. Jako František Ringo Čech.
„Vím, že to zní divně, pero v ruce mám, ale nepodepsal jsem,“troufá si Čech říct Drtinové do očí. To ještě neví, že téhož dne večer táž internetová televize dohledá fotku jeho parťáka Jiřího Schelingera (s nímž údajně Čech před podepisováním – z Divadla hudby, nikoli Reduty, jak několikrát opakuje – utekl), jak Antichartu evidentně podepisuje. Člověku nemůže nevytanout na mysli vpravdě legendární hláška amerického exprezidenta Billa Clintona poté, co se objevilo jakési svědectví, že zamlada kouřil marihuanu: „Jointa jsem v ústech měl, ale nešlukoval jsem,“nestyděl se plácat muž na nejsilnějším politickém postu světa.
Aniž bych chtěl snižovat občanskou odvahu těch, kdo roku 1977 Antichartu podepsat odmítli (moc jich, pravda, nebylo), z dnešního hlediska je to věc stejně bezvýznamná, jako jestli si někdo za studií občas udělal hezký večer s trávou. O pozadí celé věci se toho ví dost na to, abychom nestavěli na roveň podpis Anticharty třeba s podpisem úvazku StB. Dobře víme, že mezi „antichartisty“byla spousta skvělých a velmi slušných umělců.
Proto je trapné, když se k tomuhle poklesku dnes není schopen postavit čelem člověk, který chce dokonce svoje voliče zastupovat v parlamentu. Když mlží, (polo)lže, prostě plácá.
Lhář (nebo „pololhář“) dopadený při činu a konfrontovaný s důkazy se skoro vždycky chová v podstatě komicky