Dvojí chvála mobility
Kromě parlamentních voleb, které jsou na spadnutí, čekají Česko i mnohé volby univerzitní: v Olomouci, na ČVUT či v pražském Karolinu. Právě Univerzita Karlova si nového rektora (pro období do roku 2022) bude vybírat teď v pátek, v týž den, kdy budeme rozhodovat o tom, jakým směrem se vydáme. Zda budeme svobodnou a otevřenou zemí, nebo jinou.
Oproti takovému Tomiu Okamurovi (a jeho SPD, jež může zabodovat u desetiny voličů), na vysokých školách vědí, že cestou vzhůru je mezinárodní mobilita a „internacionalizace“. Slibuje ji vlastně každý adept na rektora, jenže ne každý to myslí vážně. Ono být vystaven konkurenci zvnějšku narušuje „domáckou pohodu“, klade to na badatele vyšší nároky, ale nadnárodní kontakty zase přinášejí prospěch, co se vědeckého ohlasu týče.
Nejsou to jen povídačky. Mimo jiné to dokazují dvě nové studie, které představil říjnový týdeník Nature. O první se postarala Cassidy Sugimotová, informatička z Indiana University v USA. S kolegy analyzovala čtrnáct milionů vědeckých článků od šestnácti milionů autorů vydaných mezi lety 2008 až 2015.
Drtivá většina z nich (96 procent) měla v daném období afiliaci – autorskou příslušnost – spjatou s jedinou zemí. Analytici se však zaměřili na zbylých 596 tisíc vědců, kteří měli v té době pracoviště ve více zemích; byli mobilní. Část z nich (162 519 čili 27,3 procenta) patřila k typickým „migrantům“– někde vystudovali, začali tam publikovat, ale přešli jinam; typicky to před Trumpem a Brexitem bývalo do USA a do Velké Británie. V tom případě se mluví o efektu „brain drain“, o odlivu mozků.
Nová studie však ukazuje, že to bývá trochu složitější. Většina, 433 375 „mobilních vědců“čili 72,7 procenta, si ponechává jistý otisk i v zemích svého původu! A to je pro Česko podstatné: plno našich vědců se skvěle uplatnilo v USA (například chemik Josef Michl), v Dánsku či Švédsku (lékař Jiří Bártek) nebo Nizozemsku (kybernetik Robert Babuška), přesto dosud spoluprácují i s tuzemskými ústavy. Netýká se to jen profesorských hvězd, ale i mladších postdoktorandů (tzv. postdoků). „Ať už jsou odkudkoliv či pracují kdekoliv, mobilní učenci mívají v průměru o čtyřicet procent vyšší citovanost nežli ti, co mobilní nejsou,“píše Sugimotová.
Druhá studie, tentokrát od týmu Caroline Wagnerové z Ohio State University, to doplňuje. Ta rozebrala výdaje na vědu ve 36 zemích (včetně ČR), aby přišla s jasným závěrem: lidem a nápadům otevřenější země mají tu nejsilnější vědu. Premianty s největším poměrným dopadem a mezinárodností studií je Švýcarsko, Singapur, ale i Belgie či Švédsko. Česko patří – spolu s Polskem či Litvou – k zemím s nižší otevřeností a pochopitelně také s menším vlivem.
Sněmovní i akademické volby nastíní, čeho se tak v dalších letech asi dočkáme.
Na vysokých školách vědí, že cestou vzhůru je mezinárodní mobilita a „internacionalizace“. Slibuje ji vlastně každý adept na rektora, jenže ne každý to myslí vážně.