Komu patří vzdělávání
O školství strany mluví, ale nemají vizi a zapomínají, že obracet se mají hlavně na rodiče
Vzdělávání a školství se v letošních volbách stalo významným tématem, rozhodně významnějším než kdykoliv předtím. To je jistě pro vzdělávání dobře. Všeobecná shoda ovšem panuje pouze v tom, že je třeba přidat učitelům. Jinak se volební programy pro školství zabývají nejrůznějšími tématy, obsahují desítky různých nápadů a námětů, velmi často protisměrných, a to někdy i v rámci programu jedné strany. Upřímně mě děsí, že se po volbách tyto náměty začnou hlava nehlava realizovat. Tak jak to poslední čtyři roky předváděla ČSSD. Výsledkem nemůže být nic jiného než narůstající chaos.
Pro všechny strany navíc platí, že jasnou koncepci směřující do budoucnosti a jasně stanovené dlouhodobé cíle pro vzdělávání nemají. A co je horší, strany si toho ani nejsou vědomy. Nechápou, že školství a vzdělávání vyžaduje dlouhodobou vizi, na které je všeobecná shoda, a promyšlené kroky k jejímu naplňování. Nevšimly si, že dílčí, nepromyšlená opatření prosazovaná bez podpory široké veřejnosti rodičů a pedagogů, jakkoliv vedená dobrými úmysly, přinášejí víc škody než užitku. Inkluze, kterou chtějí někteří po volbách zrušit, je toho smutným příkladem. Výjimkou je STAN, kteří mluví o hledání dlouhodobých cílů – na kterých je nutná shoda napříč politickým spektrem.
Všeobecně panuje „jetřebismus“a „mělobysmus“. Píšou „je třeba zkvalitnit vzdělávání“nebo „chceme lépe vedené školy v lépe fungujícím systému“... Inu, na tom se shodneme stejně jako na tom, že je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. Ale už se nedozvídáme, co se kvalitním vzděláváním myslí či jak bude ten lépe fungující systém vypadat. Hlavně se ani názna- kem nedozvídáme, jak to chtějí udělat, jen samé „podpoříme“, „zasadíme se“nebo „prosadíme“a „zavedeme“. Ale jak?
Zcela zásadní politickou otázkou se čím dál víc stává to, komu má školství a vzdělávání vlastně sloužit, čí zájmy a potřeby mají mít rozhodující slovo. Máme zde školství kvůli dětem, zajímají nás jejich zájmy a potřeby, přání a cíle jejich rodičů? Nebo jsou na prvním místě zájmy a potřeby státu a společnosti? Anebo je hlavním smyslem školství připravovat kvalitní zaměstnance pro potřeby velkých podniků a našeho průmyslu a vyhovět poptávce trhu práce?
Rozvoj osobnosti na prvním místě
Naše ústava, naše zákony i mezinárodní úmluvy, jako například Úmluva o právech dítěte, v tom mají jasno. Vzdělávání je právo občana, dítěte, rozhodují o něm rodiče. Náš školský zákon hned ve druhém paragrafu píše, že vzdělávání je založeno na zásadě zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce. Mezi cíli vzdělávání je na prvním místě rozvoj osobnosti člověka. Řadu dalších cílů ve školském zákoně lze vyložit jako zájmy společnosti (zásady demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod, poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, evropské integrace, získání a uplatňování znalostí o životním prostředí). O právu zaměstnavatelů na dobře připravené pracovníky či o trhu práce naše ústava i zákony mlčí.
Když ale čtete volební program ANO nebo SPD, snadno získáte dojem, že školství zde máme přesně proto, aby připravovalo pracovníky pro trh práce a pro náš průmysl. Hezky to za ně i za další strany vyjádřil předseda KDU-ČSL, když řekl: „Vzdělávání je národohospodářská tematika.“Pouze TOP 09, Piráti a částečně STAN to vidí jinak. Chápou, že škola nemá a nemůže být pouhou přípravou ke konkrétnímu a úzce zaměřenému povolání, ale že musí děti všestranně rozvíjet a pomoci jim zorientovat se ve stále složitějším světě, ve kterém budou žít.
Mezi širokou veřejností ovšem není nijak ojedinělé přesvědčení, že školství je třeba změnit tak, abychom měli více techniků a řemeslníků, a že máme naopak moc kulturních antropologů či sociologů, kteří nic nevyrábějí. A vůbec by více dětí mělo jít do učení a méně na vysoké školy. Tedy ovšem dětí těch druhých, ne mých. Není ovšem divu, Svaz průmyslu a dopravy vede svou PR kampaň dlouhodobě a systematicky a je dnes vlastně jediný, kdo od školství něco chce – „více techniků“–, a navíc je dobře organizovaný. Zatímco rodiče organizovaní nejsou, a tak jejich zájmy a potřeby jejich dětí, zdá se, nikoho nezajímají.
Je to zvláštní, volební programy by se měly obracet na voliče, tedy hlavně na rodiče. Ale o rodiče ani o děti se žádná strana moc nezajímá. Nikdo nenapsal: „Budeme podporovat školy, ve kterých se budou vaše děti vzdělávat v souladu s vašimi představami o kvalitním vzdělávání, školy, které budou odpovídat potřebám a možnostem vašich dětí, které je dobře připraví do života v 21. století.“Jako by vzdělání a škola snad ani neměly sloužit dětem, jako by do toho rodiče neměli vůbec co mluvit.