Vzpoura v mezích zákona

V zemi kontinuity, kterou Česko dlouhé roky je, nám radikální změny nehrozí

Dnes odpoledne to nám všem volební komise spočítá. Doufejme, že nás bude víc než v roce 2013, kdy šlo hlasovat 5 010 944 lidí. To by byla překvapivě výborná zpráva bez ohledu na výsledek, protože volební účast od roku 1990 setrvale klesá. Samozřejmě že tento fakt poškozuje legitimitu politické moci, která se opírá o stále menší část populace. Protiargumentem může být tvrzení, že kdyby byli občané opravdu nespokojení, k volbám by se obtěžovali. Námitka má sice racionální jádro, ale slábnoucí legitimitě politiků to nepomůže. Strany, které se opíraly o stálejší podporu, slábnou a na vzestupu jsou uskupení, která sbírají voliče na povrchní sliby.

Výsledek voleb sice nelze úplně předvídat, ale dvě věci jsou pravděpodobné. Za prvé vítězství ANO a za druhé to, že poprvé od roku 1989 patrně nezískají strany, které si říkají tradiční, nadpoloviční většinu křesel. Tu zdá se může uchvátit trojice ANO, okamurovci a komunisté. Jsou to strany protestní a do značné míry antisystémové. Jejich případná koalice by byla věru pro zemi nebezpečná, nicméně není úplně nejpravděpodobnější, protože ji odmítá nejen předseda ANO Babiš. Nejenže by nebyla zrovna stabilní, ale také by vůbec nebyla po vůli polistopadovým elitám (ať už máme na mysli ty ekonomické, či společenské).

Chránit demokracii nicneděláním

A pravděpodobně takovou koalici nebudou chtít připustit ani demokratické strany. Ono vypadá hodně divně, když se tři roky bijete v prsa a označujete se za nejdůslednějšího obránce demokracie, a vzápětí po volbách usilujete o sblížení antisystémových stran tím, že vyhlásíte, že s těmi „špinavci“nechcete nic mít.

Jako nejschůdnější a pro občany i nejbezpečnější řešení se jeví koalice ANO s jednou nebo spíš dvěma tradičními stranami. Pokud by Andrej Babiš netrval na tom, že „musí být premiérem“, pak by taková dohoda byla možná a relativně rychlá.

Postaví-li si však předseda nejsilnější strany hlavu a bude trvat na svém premiérství, bude mnohem složitější a obtížnější vyjednávání o jakékoli koalici. Za prvé by bylo v mezinárodním kontextu velmi trapné a ostudné, že se tahle země nezmůže na předsedu vlády, jenž splňuje elementární kritéria bezúhonnosti. Za druhé, voliči by po tak emotivní kampani nemuseli svým vůdcům, pokud by do toho s Babišem šli, takový obrat odpustit. O dopadech na politickou kulturu nemluvě.

Nejhorší variantou by byla nějaká forma obstrukce, případně napínání ústavního pořádku. Nezapomínejme, že při sestavování vlády tentokrát hraje velikou roli prezidentská volba. Miloš Zeman není většině stran milý a nikdo, včetně Babiše, si nepřeje, aby se opakoval nějaký pokus s nelegitimní vládou a` la Rusnok.

Slabost politických stran dovede prezident využít, takže v jejich zájmu je dohoda v takovém formátu, aby se prezident Zeman směl projevit jen jako ceremoniář. Každá jiná varianta posiluje úřadujícího prezidenta před přímou volbou. Nechápe-li volič kroky politiků, snadno se odvrací. ČSSD má v živé paměti, jak jí propadla popularita během poslední vládní krize, když premiér Sobotka z kabinetu vyháněl ministra financí Babiše.

Slabost stran dovede prezident využít, takže v jejich zájmu je taková dohoda, aby se prezident Zeman směl projevit jen jako ceremoniář

Brutové jsou připraveni

Ačkoli před volbami se strany předháněly v zaklínání, která z nich s Babišem nikdy, ale nikdy nebude spolupracovat, pak volební výsledek může urychlit vystřízlivění.

Za prvé, síla úplně nepoužitelných hlasů ve sněmovně, tj. KSČM a okamurovců, vlastně určí půdorys příští vlády. A za druhé většina stranických předsedů (snad s výjimkou piráta Bartoše) má za sebou hladové spolustraníky, toužící po pozicích, nebo alespoň nepříjemného vyzyvatele, jenž je připraven předsedu likvidovat. Tuhle situaci prožívají lídři Zaorálek s Chovancem, Bělobrádek s Čunkem, Fiala s Klausem juniorem a čeká to i Kalouska, i když ten si ohlídal, aby mu prozatím konkurent nevyrostl. Touha stran vytrvat v opozici tedy zdaleka nebude tak silná, jak se jevilo do pátečních 14 hodin.

Spíš než zápasu s nějakým cílevědomým a dlouhodobým plánem dostat republiku „do Běloruska“budeme muset čelit tomu, že jednotliví politici budou zkoušet nejrůznějšími prostředky dosáhnout svého partikulárního „dobra“, čímž budou nejspíš dál znechucovat voliče.

Nicméně v situaci, kdy by si měli nějakým rozhodnutím snížit životní komfort, je odvaha přejde. Ke korekci zjevných úletů pak stačí několik desítek tisíc protestujících v ulicích, aby se lekli. Nehrozí nám tedy ani polský, ani maďarský scénář, nejen pro nedostatek radikalismu, ale též proto, že v „antisystémovém“ANO je příliš mnoho představitelů systému. A zejména: sám předseda Babiš není vůbec protisystémový, jen by si rád ten systém „potunil“po svém. Nyní jde o to, do jaké míry mu to dovolíme. Primárně my voliči a sekundárně pak ti, koho jsme vybrali pro příští čtyři roky.