Zapomeňme na zvolení spasitele

Sněmovní volby by neměly být zásadním „horizontem událostí“, ale jen svátkem demokracie, na nějž si záhy nikdo nevzpomene

hodně by totiž nebylo správné rozmnožovat řady proroků libujících si v apokalyptických vizích a strašících srovnáními s Evropou 30. let. Stále se těšíme privilegiu života v mnohem stabilizovanější době a všechny v uplynulých spíše měsících než letech vyvstalé stíny na tom nic nemění.

Na druhé straně si nelze zastírat, že je třeba být nanejvýš obezřetný, protože síly, jež sní o destabilizaci, v níž by nejspíše mohly uskutečnit své nekalé cíle a vrhnout nás zpět ze západní Evropy do náruče východních despocií, už o sobě daly opakovaně vědět a jsou ve společnosti zřetelně přítomné.

Mimo jiné se nám i namlouvá, že současná stranická a parlamentní demokracie přežila a brzdí efektivní vládnutí a spravování státu. Již v památném roce 1848 předjímal německý revolucionář a básník Georg Herwegh (1817–1875) hovory o parlamentní žvanírně rýmovaným „In Parla-Parla-Parlament, das Reden nimmt kein End“(V parla-parla-parlamentu řeči neberou konce). Aby se z toho dělný člověk toužící po zřetelných a hmatatelných výsledcích při uskutečňování své vize nezbláznil.

Půvab osvícenského absolutismu

Jenže právě o to jde. Někdo má vizi a někdo zase úplně jinou, přičemž každý je přesvědčen o její správnosti a každá může posunout společnost i jednotlivce naprosto jinam. Proto je nanejvýše potřebné, aby vize, než se stanou zákonem, jenž třeba zásadně ovlivní životy lidí, prošly ohněm parlamentní rozpravy a překonaly raději více než méně institucionálních pojistek či spíše klacků házených pod jejich nohy.

Často tudíž, až je to k vzteku, neprojde zmalicherných pohnutek věc dobrá a potřebná, někdy se tak ovšem i k nemalé úlevě zabrání přijetí zákonů špatných a nanejvýš škodlivých. A o to právě jde. A aby se z toho dělný vizionář nezbláznil. Vždyť on přece nejlépe ví, co je škodlivé a co správné.

Třeba Němci hovoří o „Zwangsdemokraten“, jinými slovy o politicích, kteří by nejraději řídili stát z pozice osvícených monarchů absolutismu, ale s nelibostí a pod nátlakem veřejnosti přijímají roli „demokratů z donucení“. (Toto konkrétní novinářské označení bývalého bavorského premiéra Franze Josefa Strausse (1915–1988) obstálo svého času jako „přípustné“i před Spolkovým ústavním soudem v Karlsruhe.)

Model osvícenského absolutismu, přesněji „osvícenské diktatury“, má pro ty, kdo mají vizi, nepopiratelný půvab. S celou silou státního aparátu za zády nadekretujete své představy a pak už jen zálibně sledujete, jak se uvádějí v život. Vy přece víte, co je správné, a především žádné diskuse a institucionální klacky pod nohy.

Celé to má jednu zásadní chybu. Lidé v tomto modelu vládnutí totiž už nejsou občany, ale jen poddanými vydanými na milost a nemilost často nanejvýše pochybné moudrosti svého vladaře, jež však nemůže být sama o sobě předmětem přezkoumání. Není se proto tolik co divit, že někdy jsou lidé navzdory tomu připraveni tento nelichotivý status vyměnit za konkrétní základní jistoty, čímž otevřou mužům s ambicí diktátora dokořán brány obce.

Stalo se to v rozvrácené Itálii po první světové válce a o nějakou dobu později i v Německu tvrdě sužovaném ekonomickou krizí. Zakázka však formálně nezněla na diktátora, ale na spasitele. Mnohem hůře pochopitelné je vypsání takové zakázky v situaci, kdy základní lidské potřeby jsou zajištěny stejně jako relativní bezpečí, jež nenarušují ani veskrze imaginární imigranti.

Navzdory tomu se zdá, že v současném Česku je taková společenská objednávka už dlouho na stole. Jako by se zapomnělo na cynickou, vulgární, ale přesto osvěživě skeptickou moudrost našich předků: „Vždy když potkáš spasitele, tak ho kopni do pr…“

Na školách by se mělo učit, že žijeme v demokracii jako ve špatném systému vlády tvořeném chybujícími lidmi. To musíme umět skousnout, chceme-li mít status nespokojeného občana s nezadatelnými ústavními právy, a nikoliv spokojeného poddaného vyhřívajícího se v přízni ochranitele a hospodáře. Pak nebudeme mít nereálná očekávání, z jejichž nenaplnění těží samozvaní spasitelé.

Špatný systém vlády

Je rozmazlenou zhýčkaností vypisovat konkurz na spasitele v situaci, kdy toho není nezbytně třeba. Co budeme dělat, až bude opravdu zle? A asi za to může i až nemístná adorace demokracie, která však byla po pádu komunismu naprosto pochopitelná. Ukázalo se totiž, že to sice ve srovnání s minulým je skutečně ráj, ale současně se zapomnělo, že demokracie je špatný systém vlády – dokonce známými slovy britského státníka Winstona Churchilla (1874–1965) z listopadu 1947 přímo „nejhorší forma vlády vyjma všech jiných forem, které byly čas od času vyzkoušeny“.

Na školách by se mělo od útlého věku učit, že žijeme v demokracii jako ve špatném systému vlády tvořeném chybujícími lidmi, což musíme umět skousnout, chceme-li mít status nespokojeného občana s nezadatelnými ústavními právy, a nikoliv spokojeného poddaného vyhřívajícího se v přízni ochranitele a hospodáře. Pak nebudeme mít nereálná očekávání, z jejichž nenaplnění těží samozvaní spasitelé.

To, co se totiž může za vždy nejistým horizontem událostí stát, popsal sugestivně ve své knize Tyranie americký historik Timothy Snyder: „Evropské moderní dějiny dokazují, že se společnosti mnohdy rozpadnou, demokracie zhroutí, etické zásady selhávají a obyčejní lidé, zbraň v ruce, najednou stojí nad hromadnými hroby.“

To je pro nás naštěstí stále jen apokalyptická nadsázka, navzdory tomu by dnešní sněmovní volby neměly být žádným zásadním horizontem událostí, žádným významným dnem českých dějin, ale pouze obyčejným tradičním svátkem demokracie, na který si záhy nikdo nevzpomene. Svou nikoliv na emocích, ale na rozumu založenou volbou se o to můžeme postarat. Zatím jsme totiž dosud před horizontem událostí, a tudíž jej máme ve vlastních rukou. Zatím…

Nebylo by správné rozšiřovat řady proroků libujících si v apokalyptických vizích a strašících srovnáními s Evropou 30. let. Těšíme se totiž privilegiu života v mnohem stabilizovanější době.

Autor přednáší dějiny práva na PF UK a Metropolitní univerzitě Praha