Tigrid! Ten zlobí nejvíc
Hodně osobní vzpomínky na legendárního šéfredaktora exilového časopisu Svědectví
li tomu jménu: Tigrid přece nic není, asi to slovo zbylo právě pro nějaké monstrum (ve skutečnosti šlo o posmívané přeřeknutí na gymplu, když se zkoušelo z Předního východu). Ale konec legrace: nesměl se už jako hlasatel BBC jmenovat pravým jménem, tím méně po židovsku – doma tu po něm zůstali rodiče, příbuzní… A už mu to zůstalo. Ale stejně gymnaziální legrácka – úskok nikomu nepomohl, do plynu šli všichni… Židé se hodí nejen tehdy, také po válce, ve které jsme zvítězili, není to sice originální, ale osvědčuje se to. Na lidi to funguje. Tehdy i potom, když se vrátil. Tak tedy hlavní, nejnebezpečnější nepřítel.
Byla tenkrát tamoje recenze, spíše úvaha o exilu a opozici doma, dost kritická, ale ne na adresu autora, ale leckdy pošetilých, stále se znovu a znovu organizujících, rivalizujících exulantů, kteří přes veškeré úsilí ztráceli kontakt s domovem. Přestávali mu rozumět. Řešili čím dále tím více sami sebe, své vztahy, funkce v tamních i budoucích vládách, až to tady „praskne“. Samozřejmě ne všichni, ale byla jich většina. – V redakci Svědectví se prý vzrušeně dohadovali, kdo to mohl napsat. Toho ještě neznáme, prý Kundera? To mi dělalo dobře, to jsem se tetelil.
Jawa v pohotovosti
Tigrid jako realista z toho vyšel nejlépe. On jako kdyby měl pořád na dvoře nastartovanou tu motorku Jawa, na které frnknul Němcům v březnu 1939 do Anglie. V únorových dnech 1948 opět těsně vyklouzl. Těsně před vypuknutím politické krize odjel na služební cestu do britské zóny Německa. Na konci jeho života jsem o něm mohl říci, že jako by snad nikdy ani úplně neodjel: ze všech exulantů se právě on nejméně mýlil v odhadu zdejších nálad, sil a slabostí. S mnohými z nás se dokázal skamarádit na dálku, jako kdybychom spolu chodili na pivo.
Takže nám jednou, v půli osmdesátých let, Ludvíku Vaculíkovi a mně, svěřil poskládat redakčně celé číslo. Říkalo se jim pak pražská čísla (druhé udělali mladí lidé z undergroundu, na které se Tigrid dost upnul; měl je i v pařížské redakci). To naše číslo bylo docela tlusté a hodně polemické. I vůči některým fenoménům disentu. Něco jako ventil: poskytl nám maximální prostor k sebereflexi jako k sebezáchrannému instinktu; jenom ne sebechvála, adorace, patos spravedlivých. Raději ironie, kritika, sebekritika. Byl to také projev naprosté vzájemné důvěry obou stran. V pravý čas. Ano, přiznávám, dostal jsem pak od něho lahev dvanáctileté whisky, poprvé v životě.
Píši, jak vidno, hodně osobní text a budu v tom pokračovat, omlouvám se, budu také stále odbočovat a vzpomínat, snad k tomu důležitému, protože já nejsem ten, kdo by dokázal obsáhnout osmašedesát let jeho života. Takových už prý mnoho není. Navíc já osobní být musím: věru nejsem ten typ, co se k někomu „upíná“, ale vypadá to, že jsem se k Pavlu Tigridovi někdy začátkem sedmdesátých let – upnul. Nejprve k Ferdinandu Peroutkovi, pak k Pavlu Tigridovi. Jako ke svým ne vzorům, ale inspirátorům a učitelům. K Pavlovi jsem se upnul hlavně proto, že on si své tvrdé soudy mohl dovolit, on svůj národ miloval. Víc než jiní. Žid. Ekumenicky orientovaný katolík.
Poprvé v Paříži
A tak když jsem jako předseda české vlády přiletěl v březnu 1990 poprvé do Paříže, úplně první moje cesta z letiště vedla do redakce Svědectví v Rue Croix-des-Petits-Champs. Předtím dlouho sídlila v Rue du Pont-de-Lodi – a ta jména zněla pro mnohé z nás posvátně a tajemně jako slova z legendy; slova těch nedosažitelných adres jsme měli mnozí vtisknuta do paměti a v duchu jsme si tam s Pavlem povídali (drbali), co nového doma. Teď mně tam bylo dobře, trošku bordýlek, asi jako všude. (Když jsem poprvé v životě přiletěl do New Yorku, jel jsem za paní Peroutkovou.) Úleva, že už je to za námi.
Jak to říci? On nás měl totiž rád, takovou trochu nahořklou láskou, ale láskou, všechny, myslím Čechy i s Moravany a Slezany a také Slováky, on byl patriot staré dobré školy. Byl k nám kritický jako nikdo, on do nás viděl, on nejčastěji se v předpovědích strefoval – a především vydával skvělý časopis, čtvrtletník Svědectví.
Když jsem vešel do malých místností redakce, kde bylo mnoho balíků a beden, připravených ještě ze setrvačnosti na expedici domů, měl jsem pocit, že jsem tam už mnohokrát byl… Však jsem také ty krabice dobře znal. Někdy v pětasedmdesátém jsem v noci vybaloval jednu konspirativní zásilku z karavanu (speciálně upraveného pro pašování lidmi z IRA, ano, Irské republikánské armády, to jsem ale tehdy pochopitelně nevěděl…). Domů jsem mimo jiné věci natahal i dvanáct takových balíků a strčil je pod gauč. Když jsem to všechno dotahal, podíval jsem se do těch krabic a bylo to tovární balení Svědectví, asi po dvaceti kusech. Strach mi sevřel vnitřnosti. V tu chvíli jsem Tigrida proklínal: Proč tolik, proč na jedno místo? Co já s tím? Vzpomněl jsem si na přítele Luboše Dobrovského, který prý při jedné domovní prohlídce, když mu našli v šuplíku stolu jedno Svědectví, na ty pány houknul hlasem budoucího ministra obrany, to on uměl už tehdy: Tak to mně tedy, pánové, račte vysvětlit, ale rychle, jak se to sem dostalo? Co bych byl ale řekl já, kdyby mi vlezli pod gauč?
Příští týden, 27. října, uplyne sto let od narození Pavla Tigrida. Petr Pithart píše, v čem mu Tigrid nejvíce imponoval a proč se k němu na počátku 70. let upnul jako ke svému inspirátorovi. Když jsem vešel do místností redakce, kde bylo mnoho balíků a beden, připravených ještě ze setrvačnosti na expedici domů, měl jsem pocit, že jsem tam už mnohokrát byl…