Tigrid! Ten zlobí nejvíc
Hendrych (skrze Tigrida)! Ti to byli, kdo nečekaně rozhodli o pádu nejvyššího muže KSČ Novotného. To je, panečku, pěkná sebranka (od slova sebrati)! A co zlomyslný čert Tigrid ještě nechtěl: úplně poslední úřední akt odstupujícího prezidenta o osm týdnů později byla toho prvního jarního dne osmašedesátého milost pro spisovatele Jana Beneše, odsouzeného na pět let za spolupráci s vydavatelem Svědectví. Proč to Novotný udělal, se neví. Záhada. Určitě nemusel. Že by mu to Tigrid na dálku vsugeroval?
Musíme se aspoň pokusit
Jak to všechno dělal, ten Tigrid? Dost se toho ví, něco se ještě vyškrábe, ale hodně toho zůstane pod vodou zatmění. On byl totiž ten Pavel Tigrid nejen skvělý autor, dobrý analytik, ale také dobrodruh. Anebo střízlivěji: statečný chlapík. Prý někde v britském sektoru okupovaného Německa týrají zajatce nebo uprchlíky – a na to byl Tigrid vysazený. Sedl do auta a jel tam. Kdekoli se lidé týrají, tam se musí jet, o tom se musí psát. Týrají Britové, nebo Češi, všechno jedno. Takhle ujel zatčení v únoru 1948.
Neměl rád takové zacházení ani doma. Těch, kdo se nebáli psát o českém „gestapismu“při vyhánění a později odsouvání Němců, byla hrstka, že byste je na prstech spočítali. Bylo to proti našim národním zájmům, psát o takových ošklivostech. Tigrid byl mezi nimi. Lidovci (předseda Lidové strany Šrámek, znali se dobře z Londýna, kde dělal Benešovi exilového předsedu vlády) ho nějakou dobu kryli, ale jen nějakou. Psal do Obzorů, které stvořil, a do Lidové demokracie. V té době byli lidovci i oficiálně vedeni jako jediná „nesocialistická strana“. Lidovci opravdu zlobili, ale to bylo hlavně kvůli poslankyni Heleně Koželuhové (neteři bratří Čapků) a kvůli Tigridovi. Poslankyně Koželuhová byla skvělá, výřečná novinářka, ale snad, hlavně, řečnila lépe než kdokoli jiný. Za ní šli mladí lidé, nikoli za Msgre Šrámkem. Tak jí sebrali mandát a vyloučili ji ze strany. Ti dva, ona a Tigrid, neustále ujížděli ze stranické linie (šlo ještě také o vztah k SSSR, ten nesměl být ani v nejmenším zpochyb- ňován), byla to tichá dohoda, drželi se jí – až na pár šílenců – všichni, kdo drželi pero. Ti dva však upozorňovali, co všechno může (třeba v nějaké příští válce) znamenat vazba na Sovětský Svaz, rezignace na Západ, Tigrid navíc, k čemu povedou krutosti při vyhánění Němců. Staří páni v čele strany je napomínali, Koželuhové nakonec sebrali mandát, protože už ohrožovala pozici prvního bratra monsignora. Nastojte: použili z první republiky nechvalně známý tzv. poslanecký reverz: jakože vás, zvolenou, vezmou do parlamentu, jen když jim předem napíšete, že se mandátu dobrovolně vzdáváte – akorát tam není datum. To se doplní, když je potřeba… Fuj. Takže ta skvělá dáma se vzdala vlastně sama. A pak odešla do exilu, nikoli do emigrace.
Ty dva bychom si měli pamatovat, když ne žádné jiné. A dnes i o nich číst. Abychom pochopili, jak nebezpečné je to dnešní pohrávání si s pravdou, pohodlná pozice, že pravda je „asi někde mezi“, „oni ani ti ani tamti“, „kdo ví, lžou asi všichni“, „něco na tom nejspíše bude…“. Suma sumárum: „raději se o nic nestarat“, „politika je svinstvo“.
Tigrid prostě strašně zlobil – s odsouvanými Němci, s Marshallovým plánem, se Sovětským svazem… On Tigrid vlastně zlobil pořád: Milan Drápala, který o něm napsal nejhlubší studii ( Na ztracené vartě Západu, Prostor, 2000) a o hrstce těch, kteří nešli ani kousek cesty jako demokratičtí, liberální socialisté (Václav Černý, Ferdinand Peroutka…), tvrdí, že Tigrid byl jediný, jediný mezi všemi, který si nikde nikdy nezadal.
Měl štěstí, že ho Noskovi pochopové nechytli. Prý to bylo o hodinu. V Londýně ho vítal kolega Brušák z českého vysílání BBC, prorokující těm, kteří se po válce vraceli do vlasti: za tři roky jste, milí přátelé, zpátky, jestli vás neodkrouhnou. Pavel Tigrid se tenkrát po válce vracel, protože si myslel, že to tak má být, i když viděl budoucnost podobně chmurně. Ovládala ho povinnost k vlasti: musíme se aspoň pokusit.
Kritický k přátelům
Nemohu mluvit za jiné, my dva s Tigridem a ještě také mí kolegové, kteří se mnou psali Podivena ( Češi v dějinách nové doby, Pokus o zrcadlo), jsme se shodovali v tom, že když má někdo svůj národ opravdu rád, musí k němu být také přísný, náročný. Ne se jen kochat a vyhánět ze země ty, kdo se „sebebičují“(nenávidím to středověké slovo). Ta přísnost, ta náročnost, jistěže i k sobě, být kritický i k přátelům, to je láska. Tak jako musejí být přísní rodiče na děti, tak i my byli – a s Tigridem jsme si v tom rozuměli i beze slov – přísní na svůj národ, sebe v něj ovšem počítajíce. Ne oni, my sami – jsme tohle zvorali, tady jsme selhali, tady možná taky. Pamatuji se, jak mne osvobozovalo, když jsem ve Svědectví četl Tigridovu docela krutou esej „Jací jsme, když je zle“. Osvobozovalo ne k nadávání a zatracování, ale k práci, k práci na roli národa dědičné. Říkáte, že to je přepjaté? Jděte se bodnout, řekl by se smíchem Pavel.
Tigrid si vybudoval ojedinělou a mezi exulanty osamocenou roli tím, čemu říkám jakoby šachovou terminologií Tigridovo (překvapivé) otevření na levém křídle: od doby, kdy v roce 1956 začíná vydávat Svědectví, přesně to bylo 28. října toho roku (v Budapešti vrcholí protikomunistická revolta a také dělostřelba sovětských tanků uprostřed nejen Budapešti), ho reformní komunisté začínají zajímat, neštítí se jich, jak bylo v exilu zvykem. Natvrdlý antikomunismus mu byl k smíchu. Setkání se Zdeňkem Mlynářem (oba bych hodnotil jako dvě jedničky opačných pólů v exilu) v bavorském Frankenu na Opus bonum Anastáze Opaska stálo prý za všechny peníze: oba se vzájemně „uznali“. Bylo to na sympoziu „Únor 1948 očima vítězů a poražených“. Četli jsme to pak doma a cítili jsme, že se prolomily ledy a že se bude něco dít.
Přitom Tigrid více než kdo jiný dobře věděl, že reformovat „komunismus“(státní socialismus) nelze. Nazval pokus o to „kvadraturou kruhu“, nemožným úkolem. Ale reformisty či bývalé komunisty tiskl, polemizoval s nimi přátelsky, protože věděl, že aby se platnost toho jeho „zákona“potvrdila, budou se muset právě ti reformní o tu reformu pokusit. Oni v ni věřili, on ne. Oni se budou muset pokusit, ne US Army ani Rada svobodného Československa. Ti reformní udělají první, druhý, třetí krok, aby se nakonec ukázalo, že to opravdu nejde. Že je to, ano, kvadratura kruhu. Byl pro, zkusit to, i když věděl, jak to dopadne… Věděl, že volnost – svoboda – liberálů a rovnost socialistů/komunistů se nikdy bratrsky neobejmou, aniž by se musely potírat. Ale to obejmutí, to bratrství, ten komunismus, to se nikdy nezdaří. S lidmi, jací jsou. Paradoxně oni, stále ještě věřící a pokoušející se napravit i vlastní chyby, oni zaručí opravdovost té reformy. Jen oni! Jestli se z toho budou radovat, nebo plakat, je už jiná věc. Jejich pokus bude ten platný. Bude to jejich poslední dějinná zásluha. Prokážou, že je to opravdu kvadratura kruhu. A tak to také bylo.
Tigridův paradox, Tigridův imperativ, to bylo, mými slovy, pobídnutí ve smyslu „nechť boří snílci, architekti“, „nechť falešnou stavbu i s oltáři strhnou věřící“. Ten imperativ, který skládal celý život z poznání i instinktů, ze zkušeností i z intuice, otevřenosti a laskavosti k lidem i ze zážitků zrady, nakonec z pevného přesvědčení, měl nakonec úspěch.
Teď jde ještě o tu maličkost, totiž jestli i my s tím výsledkem nakládáme dobře. Jestli je to úspěch i dál.
Pamatuji se, jak mne osvobozovalo, když jsem ve
četl Tigridovu docela krutou esej „Jací jsme, když je zle“. Osvobozovalo ne k nadávání a zatracování, ale k práci.
K tématu Pavel Tigrid a Svědectví čtěte ještě rozhovor na straně 22.