Muž se stupnicí na čele
ník války severu proti jihu v časech hlubokého úpadku).
„Byl jsem vědec, byť v zásadě neschopný, už od prvního ročníku na School of Mines v Coloradu,“říká Saunders v již citovaném rozhovoru. „Psal jsem odjakživa, ale neměl jsem mezi svými současníky žádné vzory, a navíc jsem neustále vězel až po uši v technických domácích úkolech. Nakonec do sebe oba mé zájmy hezky zapadly: technické psaní ovlivnilo můj styl i výběr témat. A smím-li si nárokovat jakous takous ‚originalitu‘, vděčím za ni právě té zvláštní situaci, z níž jsem vyrostl: v podstatě pracuju zcela neefektivně, prachmizernými nástroji a bez dostatečných znalostí. Jako když dáte svářeči za úkol navrhnout šaty,“glosuje s typickou ironií.
Snad jako by chtěl potvrdit svá slova, vystřídal Saunders několik nesourodých povolání. Byl portýrem, pokrývačem, pokladním či kytaristou, a pracoval dokonce i na jatkách. Od roku 1997 učí tvůrčí psaní na Syrakuské univerzitě a živí jej literatura. Review a autor za ni obdržel cenu Folio (její širší porota čítá přes 250 spisovatelů a kritiků, mezi nimiž je například Margaret Atwoodová, Zadie Smithová nebo J. M. Coetzee). Tím výčet ani zdaleka nekončí. George Saunders zkrátka patří mezi nejvýraznější povídkáře současné angloamerické literatury.
Duchové v buddhistickém bardu
Sám o svém psaní říká: „Má metoda vypadá nějak takhle: představím si, že mám na čele stupnici, na téhle straně je P jako pozitivní a na druhé straně zase N jako negativní. Pokusím se nestranně přečíst, co jsem napsal, jako to bude číst nezaujatý čtenář (‚bez doufání a zoufání‘). Kam ukazuje ručička? Výsledek přijmu bez skuhrání. Pak po sobě text přepíšu, aby se ručička zhoupla směrem k P. (…) Dvacet let jsem psal povídky tímto způsobem a tak nějak jsem předpokládal, že román bude vyžadovat metodu zcela novou (kupříkladu víc plánování, zjevnější záměr, obří spletité nákresy a složité numerologické podklady pro každé z písmen ve jménech postav). Kdepak. Román se mi pod rukama rodil stejně, jako odjakživa vznikají mé povídky: člověk se dokope ke stolu, přečte, co má napsané, podívá se na ručičku na čele a podle ní to zase předělá.“
Oceněný román Lincoln in the Bardo je vystavěn na kvazihistorickém obrazu: v Americe už rok zuří občanská válka a prezidentův syn Willie Lincoln umírá na břišní tyfus. Zanedlouho se vyrojí fámy o tom, že Abraham Lincoln se pravidelně vkrádá do krypty a chová synovu mrtvolu v náručí. Narativ románu sestává z promluv duchů, kteří na řečeném hřbitově pobývají. Perspektiva vyprávění se bez varování přelévá mezi sto šestašedesáti vypravěči (tolik duchů tu totiž straší) a čtenář je zprvu poněkud zmaten. Posléze však potěšen a rozradostněn. Jak sám Saunders napsal letos v březnu v deníku The Guardian, nápad na knihu nosil v hlavě víc než dvacet let, ale bál se do něčeho tak zásadního a hlubokého pustit.
Letos se ukázalo, že krok od povídkové mozaiky k suverénnímu, čtenářsky vděčnému románu byl překvapivě jistý a krátký. Saunders mistrně kombinuje útržky skutečných i vymyšlených dějinných událostí se zkazkami a téměř divadelními dialogy. Duchové tu defilují v eponymním buddhistickém bardu, tedy jakémsi „mezistavu“, v prostoru mezi životem a smrtí. Jejich hlasy se mísí v ohlušující kakofonii, jejíž zábavnost, až grotesknost ostře kontrastuje s dojemnými pasážemi, v nichž státník, už tak dost obtěžkán svými starostmi, truchlí po ztraceném synovi.
Román má s povídkami na první pohled pramálo společného, ale opak je pravda. Ve svých často až dystopických útvarech se Saunders často vydává do korporátního světa (například v povídce Napomenutí ze souboru Desátého prosince) a baví čtenáře vymyšlenou nomenklaturou (Verbalux, Viverekt či Deprestar z povídky Útěk z Pavoučí hlavy jsou reprezentativním příkladem). Povídky Pastoralia či Památník války severu proti jihu v časech hlubokého úpadku se zase odehrávají v kulisách, které připomínají podivný lunapark. A totéž platí i o románu Lincoln in the Bardo. Panoptikum postav na hřbitově se řídí svými vnitřními pravidly a střídají se tu všelijaké spektákly.
Právě rozrůzněné a odvážné pojetí vyprávění ocenila porota Man Booker Prize. „Forma a styl tohoto naprosto originálního románu odhaluje vtipný, inteligentní a nesmírně působivý příběh,“zdůvodnila rozhodnutí předsedkyně poroty baronka Lola Youngová. Dodala, že román Lincoln in the Bardo „je hluboce zakořeněn v historii a zároveň si s ní pohrává, a navíc se zabývá významem a prožitkem vcítění“.
Schopnost vcítit se do pestré škály postav je bytostně vlastní Saundersovým povídkám a je zároveň jedním z rysů, které spojují takřka všechny jeho krátké texty. Střídají se prostředí, časy i vyprávěcí styly, ale jedna věc zůstává – dokonalý vhled do života lidí všech vrstev a životních situací. George Saunders je vnímavým pozorovatelem, citlivým tazatelem a břitkým komentátorem. Jeho povídky, při letmém přečtení nesourodé, až příležitostné, dohromady nabízejí velmi intenzivní prožitek života v současné společnosti. Rozhodně to ale není prožitek příjemný. Saundersovy texty prostupuje všudypřítomná existenciální tíseň a na pohled bezvýchodná životní mizerie, z níž se hrdinové vymaňují jen s vypětím všech sil a s ohromným morálním nasazením. Mají k tomu přitom pramálo předpokladů – jsou to povýtce obyčejní lidé z maloměsta či z předměstí, jejichž obzor zřídkakdy přesahuje plot za papundeklovým domem, jak ukazuje třeba povídka Desátého prosince:
Pane jo, děti to mají dneska národopisné, pomyslela si Marie, haha (ta špína, plesnivina, akvárium, v němž je místo vody jediný svazek encyklopedie, na poličce hrnec na těstoviny a z něj poněkud nepochopitelně trčí nafukovací cukrkandl), a někoho by to možná znechutilo (konkrétně třeba rezervní pneumatika na stole v jídelně nebo zasmušilá fena, pravděpodobná původkyně zmíněných nečistot, co si zálibně tře zadek o hromadu prádla v koutě, hezky vsedě s rozcapenýma nohama a s debilním labužnickým výrazem), ale Marie si uvědomila…, že to všechno je vlastně jen strašlivě smutné.
Hlavní předností Saundersových textů je lidskost a tragikomický tón. Číst jeho povídky je zábavné a znepokojivé zároveň, ani nejotrlejší cynik se při tom neubrání tíživému pocitu. V podstatě pracuju zcela neefektivně, prachmizernými nástroji a bez dostatečných znalostí. Jako když dáte svářeči za úkol navrhnout šaty.
A jedna postava vstoupila do jiné
Kritici se takřka jednomyslně shodují, že hlavní předností Saundersových textů je lidskost, a tragikomický tón je nezřídka vede ke srovnání s Kurtem Vonnegutem (jehož vliv Saunders ostatně sám otevřeně přiznává). Číst Saundersovy texty je zábavné a znepokojivé zároveň, ani ten nejotrlejší cynik se neubrání tíživému pocitu, aniž si přitom musí připadat jako oběť autorovy vypočítavosti.
Na samém konci oceněného románu jedna postava vstoupí do jiné a jakoby mimoděk tak vrací čtenáře na úplný začátek a zpřítomňuje nutnost vzájemného porozumění. Tím je Saundersovo psaní navýsost současné i nadčasové.