Žít a fotit v Iráku
daných tematickým zájmem jednotlivých autorů.
Aram Karim se věnuje periferii Kurdistánu, kde se narodil. Vyrůstal ve vesnici pašeráků a pašeráci jsou i tématem jeho snímků. Názorně ilustrují fungování státu ve státě. Kurdistán má zásoby ropy v nížinách, ale nezvládá distribuci paliva do horských vesnic. Ty tak zásobují přes kopce pašeráci z Íránu, jak ukazují snímky. Ale když jdou přes hranici, musí zaplatit „clo“ve výběrčí budce Strany svobodného života Kurdistánu. Na íránské straně zase podplácejí pohraničníky.
Jiný oddíl se věnuje nejobyčejnějšímu životu. Ali Arkady zachycuje banální situace (odpočívající šofér), irácké vojáky po službě (hrají fotbal) či život v Bagdádu. Město, jež kdysi bylo centrem světové vzdělanosti, je stále rozděleno na bezpečnou zónu a „zbytek“. Leč i v takových podmínkách se žije, ba i tvoří. Dokládají to snímky fungujícího zábavního parku, ale i divadelníků čekajících na konec výpadku elektřiny. Ke Kurdistánu nás vrací další sekce. Fotograf Rawšt Twana zdědil po otci, rovněž fotografovi, krabici plnou snímků ze 70. až 90. let. Je to vlastně stroj času ukazující lidi, vyučování, rodinné výlety i pikniky a krajinu. Našince může překvapit (pokud si neuvědomí, že se v té zemi už skoro čtyřicet let bojuje), že právě lidé na nejstarších fotkách působí nejnormálněji – nejvíc se podobají svým západním protějškům. Ženy mají běžné sukně a halenky, muži kalhoty do zvonu, jak bylo v 70. letech běžné i u nás.
Čím víc se chronologicky posunujeme k srpnu 2014, kdy část Iráku obsadil Islámský stát, tím jsou témata drsnější. Seivan Salimová v roce 2015 nafotila – zahalené v závojích, aby nešlo rozklíčovat totožnost – dívky, kterým se podařilo ze zajetí džihádistů utéci. Jejich příběhy, vylíčené na listech papíru, patří k tomu emočně nejsilnějšímu, co výstava nabízí. Doufejme, že po ofenzivě proti IS už je toto riziko v Iráku jen okrajové.
Před očima: příběhy Iráku. DOX, Praha, do 8. 1.