Černé zlato každého zahradníka.
Její kultivace a zpracování jsou jedněmi z nejdůležitějších zahradních činností.
Půda, ve které pěstujeme rostliny, vzniká po dlouhé tisíce let. Jde o velmi složitý živoucí systém vytvořený zminerálů uvolněných rozpadem hornin a z organických látek živočišného i rostlinného původu. Zároveň pod našima nohama sídlí v jedinečné symbióze obrovské množství organismů, od krtků a žížal až po sinice a prvoky. Pokud je půda sama o sobě dokonalým organismem, proč ji tedy na záhonech obděláváme? Odpověď je jednoduchá: abychom usnadnili život námi pěstovaným rostlinám. Jde o sled prací, který by měl zajistit správné prokypření a provzdušnění půdy, pomoci zlikvidovat plevel a přerušením půdních kapilár zabránit nadměrnému vypařování vody. Netřeba žádné nákladné zařízení: jako startovací výbava začínajícího pěsti- tele postačí špičatý rýč, rycí vidle, druh motyky podle potřeby a železné hrábě.
Písčitá, nebo jílovitá?
Jedním z faktorů, který je dobré při obdělávání zahrady zohlednit, je struktura půdy. Jak jednoduše zjistit, zda máte na záhonech půdu písčitou, či jílovitou? Postačí nabrat zeminu do hrsti a pokusit se v dlani vymodelovat váleček. Podle toho, zda váleček drží dobře pohromadě, je lepkavý, nebo se spíše rozpadá a sype mezi prsty, lze druh půdy poměrně dobře určit. Výsledku se pak přizpůsobí péče o zahradu: kultivace písčité půdy je díky její vzdušnosti velmi snadná, drží ale hůře živiny a vodu. Půda jílovitá je velmi tvárná a lepkavá. V tomto případě je obdělávání náročnější a je vhodné při něm půdu zároveň odlehčit, například přidáním kompostu a písku. Důležitá je kultivace půdy po sklizni na podzim, dalším obdobím je pak čas před jar- ním setím a výsadbou. Průběžně se půda kypří a odpleveluje i během vegetace. Je vhodné se řídit věky prověřeným pravidlem, které říká, že pokud je půda vlhká a lepí na boty, není dobré na záhony vstupovat.
Tradiční každoroční podzimní prací na zahradě je rytí. Vzdušné a lehčí půdy se bez každoročního rytí obejdou, vystačí s průběžným kypřením a pořádným zrytím jednou za dva, případně tři roky. Rytí provádíme zejména na podzim, v případě potřeby i na jaře. Podzimní rytí je výhodnější: hroudy není nutné rozbíjet, o jejich rozmělnění se v následujících měsících postará působení mrazu. Rytí je také vhodná příležitost vmíchat do půdy kompost, slámu, písek či jiné materiály pro vylepšení půdních vlastností. Jde o činnost poměrně fyzicky náročnou, rozdělte si ji raději na několik etap, případně postupujte po jednotlivých záhonech. Alternativou může být na vhodných stano- Je všeobecným mýtem, že takzvané přírodní neboli permakulturní záhony se nemusí rýt, ba co víc, že rytí je na nich naprosto zapovězeno. Ve skutečnosti se bez více či méně intenzivního kypření a odplevelování půdy neobejde ani permakulturní zahradník, zejména na těžkých jílovitých půdách nebo na půdách dosud neobdělaných. V permakulturním přístupu totiž nejde o „bezpracnost“, ale spíše o snahu přiblížit se fungování ekosystémů v přírodě kolem nás. Nicméně právě proto, že rytí je razantním zásahem do půdní struktury, snaží se příznivci permakultury pokud možno kypřit spíše horní vrstvy, raději než s rýčem pracují s rycími vidlemi a ve velké míře využívají také nejrůznější způsoby mulčování. A nejen v permazahradě se k vylepšení a ochraně půdy po sklizni hlavních plodin často vysévají luskoviny či jeteloviny, které kromě obohacení o dusík půdu také svým mohutným kořenovým systémem prokypřují.
Připravila Anita Blahušová, spolupracovnice LN