Masakr a klika od blázince
Tradiční strany zůstaly ve sněmovně, za dva či čtyři roky to mohou Babišovi vrátit
Víkendové volby mají jednoho vítěze a mnoho poražených. A pokud se Andreji Babišovi nepodaří usednout do čela vlády, bude nakonec fakticky poražený i on sám. Vítejte v Česku vzor 2017.
Vkrátkém bonmotu se dá říci, že ve volbách 2013 Babiš zlikvidoval pravici, o čtyři roky později zlikvidoval levici. Přesto nemůže být úplně spokojen: stačilo by, kdyby z pěti milionů hlasujících spadlo pár desítek tisíc hlasů jinam, a mohl být v neskonale luxusnější pozici.
Svým způsobem se opakuje situace z let 1996, 1998 i 2010, kdy vítězové voleb (Václav Klaus, Miloš Zeman, Jiří Paroubek) dosáhli sice jasného vítězství, ale složit vládu, potažmo většinu, bylo nesnadné (až nemožné). Někdo je šokován tím, že se Tomio Okamura dostal znovu do sněmovny (v roce 2013 měl zhruba sedm procent, letos skoro 11), někdo masakrem, jenž utrpěli socialisté, další potěšen návratem ODS na výsluní (coby čísla dvě letošního závodu) a někdo pobavený tím, že zdejší volič potřebuje v každých volbách nějaké to překvapení a novou naději – letos třeba Piráty, Okamuru a osamostatněné Starosty. Hlavní otázkou však je, jak s tímto vítězstvím hnutí ANO naloží.
Boží ruka nad liberály
Jestli měl někdo v těchto volbách kliku jak od blázince, tak to byly tři středové strany: TOP 09, lidovci a Starostové. Jako by nad nimi někdo držel ochrannou ruku. V desetimilionové zemi s osmi miliony voliči získali Starostové o pouhých deset tisíc hlasů víc, než nutně potřebovali, i topku od politické smrti dělilo šestnáct a lidovce čtyřicet tisíc hlasů. Necelých sedmdesát tisíc voličů rozhodlo o tom, že v dolní komoře nebude šest, ale devět stran.
Hazard těchto partají s voličskými hlasy se projevil i jinde: ačkoli tento trojblok získal více než polovinu hlasů, měřeno ziskem hnutí ANO, má dohromady 23 poslanců (ANO skoro třiapůlkrát tolik, 78).
Babiš musí zuřit: stačilo málo, strašlivě málo a všechno mohlo být jinak. Nejenže by se definitivně vysmál Miroslavu Kalouskovi, ale sestavování vlády by pro něj bylo neskonale jednodušší. Už proto, že by měl 87, nikoli „pouhých“78 mandátů. Stačilo, aby bylo třeba jiné počasí a pár promile lidí by zůstalo doma.
Jeden vítěz, hodně poražených
Poražená je zejména ČSSD, která získala čtvrtinu toho co vítěz. Slavilo se i v centrále TOP 09, které hrozila klinická smrt. Jenže to nic nemění na tom, že výsledek jen těsně přesahující pět procent je propadák. Po čtyřech letech získala topka méně než polovinu toho co minule. Partaj na odpis není, ale její současný předseda bezpochyby ano.
Šéf lidovců Pavel Bělobrádek se taktéž s vysokou pravděpodobností časem odebere domů za dětmi – neobhájil minulý výsledek (6,78 procenta) a partaj zjevně potřebuje nový impulz.
Ale to jsou vše detaily. Kardinální otázkou dnes je, jak Babišovo hnutí se svou na české poměry zcela unikátní dominan- cí naloží a zda najde premiéra, s nímž by šel někdo ze soupeřů do koalice. Zda utvoří klasickou koalici, nebo zda si bude po vzoru Emmanuela Macrona vybírat rozinky ze všech stran i nestran. Protože jestli něco případný premiér Babiš potřebuje, tak se v očích zejména Evropy vymanit z nálepky „autokrata“, „nového Orbána“či „dalšího Kaczyńského“.
Zdá se skoro nemožné složit vládu bez poslanců hnutí ANO, otázkou je, zda si „majitel“strany udrží vládní předsednictví. Voliči věděli o Čapím hnízdě, věděli, že Andrej Babiš je trestně stíhán, voliči věděli, že jeho zprošťovací rozsudek „nespolupracoval vědomě s StB“zrušil slovenský Ústavní soud, voliči věděli skoro vše – a přesto dali Babišovi nejvíc.
Před ostatními politiky se otevírá ohromné dilema: stát si důsledně na svých vyjádřeních „s obviněným nikdy“, nebo sklapnout podpatky a říci „volič rozhodl, my to nemůžeme zpochybňovat“. Zvlášť když formálně vzato momentálně ani Babiš, ani Faltýnek nejsou stíhaní, dokud je znovu nevydá nová sněmovna.
Do vlastních řad
A na závěr jedna drobná douška dovnitř naší skupiny politologů, sociologů a všemožných moudrých hlav. Podstatou budoucnosti je, že je nejistá a neznámá, ostatně jinak by naše pozemské plahočení ztratilo jakékoli kouzlo.
Ačkoli samozřejmě nelze zcela vyloučit, že se hnutí ANO rozhodne spolu s komunisty a Okamurou předělávat ústavní pořádek a že se jim to za pár let opravdu podaří, ta pravděpodobnost je velmi nízká. Ten vzkaz pro nás rozumbrady pak zní: Pokud se za čtyři roky žádná katastrofická vize nepotvrdí, nikdo nezruší Senát ani neobsadí Ústavní soud, vláda nebude vládnout pomocí revolučních dekretů a postup policie a třeba Finanční správy budou i nadále schvalovat či naopak rušit obecné a správní soudy, budeme tu stále mluvit o změně režimu? Zkrátka pokud se na našem ústavním pořádku nic nezmění, uznáme jako skupina, že bychom příště mohli být s katastrofickými scénáři a pohřby demokracie trochu střízlivější?