S lidmi prostě není něco v pořádku
Nakladatelství dybbuk přineslo nový román Arnona Grunberga. V Mateřských znaménkách přivádí na svět lékaře-antihrdinu rozkročeného mezi potrhlou matkou a latentní sebevražedkyní.
Znáte spisovatele Arnona Grunberga? Pokud ne, pak je nejvyšší čas tohohle amerického Nizozemce židovského původu, ročník 1971, poznat. Proč? Protože ve svých čtivých, ale zároveň psychologicky náročně stavěných knihách – a v češtině jich má už sedm – otvírá velká témata, která hýbou světem.
V té nejnovější, nazvané Mateřská znaménka a vydané pražským dybbukem v překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové, to jsou v první řadě trpně, defétisticky přijímané sociální role, které na svých nositelích hlodají brutálně a neslitovně jako rakovina.
Svoboda, nebo pád
Hlavní hrdina objemného románu je spíš antihrdina. Je sice Nizozemec, něco kolem čtyřiceti, žije a pracuje v Amsterdamu, ale nosí podivné, japonsky znějící příjmení – Kadoke. A je to doktor. Přesněji psychiatr se zaměřením na prevenci sebevražd. Jeho dosavadní životní bilance ukazuje, že svou profesi si zřejmě nevybral náhodně. Že by nějakou tu preventivní péči občas taky potřeboval.
Kadoke je rozvedený, bezdětný, nemá přátele, žádné záliby a jeho pokusy s milenkami troskotají. Kromě náročné práce, která v něm probudila totální cynismus a přinutila jej maximálně potlačit své emoce, má v životě už jen dva opěrné body: vydatné kouření a péči o starou matku. Na obojím je fatálně zá- vislý. Zatímco kouření mu slast dává, matka mu ji bere: ponižuje ho, deptá, posiluje v něm pocit viny a méněcennosti. A navíc matka skrývá jedno dost podstatné tajemství: matkou totiž je i není.
Aby se Kadoke vydal totálně a svůj život definitivně vyměnil za službu, nebo spíš masochistické ot- ročení druhým, rozhodne se vyzkoušet „alternativní terapii“. Poruší lékařský kodex a jednu pacientku si vezme domů. Aby se starala o jeho nemohoucí matku. Pacientka má sklony k sebepoškozování, ráda pije čisticí prostředky, zejména savo, a řeže do sebe ostrými předměty. Se svou vychrtlou postavou a zjizvenou vizáží by se dobře vyjímala třeba mezi hororovými maskami japonského divadla kabuki. Jenže s jejím příchodem do domácnosti se dají věci do pohybu. Sice pozvolného, ale nevratného. Doktor začne provádět autoanalýzu. Zatímco doposavad jen padal, hroutil se, a ve své nezadržitelné zkáze si navíc liboval, teď začíná chápat, že žít životy druhých znamená vlastní smrt. Kniha má happy end: Kadoke nezemře, osvobodí se.
Něco není v pořádku
Grunberg vypráví v podstatě lineární dějový příběh. Jeho stylem je „chladně“psychologizující realismus se slabostí pro ironické a absurdní momenty, které rád zveličuje – někdy s gustem upomínajícím na Thomase Bernharda, jindy Petera Handkeho. Kdyby šlo v Mateřských znaménkách jen o starosti s potrhlou matkou a soucitné gesto směrem k latentní sebevražedkyni, asi by to na tři sta padesát stránek nevydalo. Arnon Grunberg dal ale próze víc.
Jeho vyprávění koření v iracionální, vesměs perverzně vychýlené sexualitě; podobně jako v autorově předchozí česky vydané knize Gstaad (2015), jejímž hybatelem je hrdina ještě divnější než Kadoke – dítě, které by mohlo posloužit jako encyklopedie všemožných aberací, vyzdvižených psychoanalýzou. S lidmi prostě není něco v pořádku, říká Grunberg. Má pravdu, stačí otevřít jeho novou knihu. Anebo se podívat na svět kolem.
Autor je literární a výtvarný kritik