Doktorand není jen student
Kdybychom platili jen ty studenty, kteří své doktorské studium dokončí, možná by pro ně zbylo víc peněz
Doktorandům je třeba přidat – slýcháme v posledních týdnech. Přitom ne všichni si pod slovem „doktorand“dovedou představit něco konkrétnějšího. Je to ještě student? Nebo už zaměstnanec? A co vlastně dělá?
Tak tedy: doktorand je student. Doktorské studium představuje nejvyšší možný stupeň vysokoškolského vzdělání dosažený studiem a jakési našlápnutí k práci ve výzkumu či na univerzitě. Je koncipováno jako individuální a není určeno pro každého. V ČR bylo v roce 2016 celkem 311 tisíc vysokoškoláků, z toho jen 23 tisíc doktorandů. Ti pracují na konkrétních tématech, s nimiž přicházejí tak zvané oborové rady, školitelé, ale někdy i sami studenti.
Některá z těchto témat, zejména z technických a přírodovědných fakult, jsou pro laika těžko pochopitelná. Když se však podíváme třeba na stránky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, najdeme tam například doktorské téma „sociálně-výchovné otázky v profesi učitele“nebo „metafory v učení a výuce“. A možná si pomyslíme, jestli k jejich posunutí nejsou čtyři roky, jež se považují za standardní dobu doktorského studia, zbytečně moc.
Doktorandi jsou totiž napojeni na státní rozpočet. Pravda, nedostávají z něj mnoho, standardem je 7500 Kč měsíčně. Tedy stipendia. Ve skutečnosti mohou ale brát víc.
Například na stránkách Vysokého učení technického v Brně se dočteme: „Pokud máte průměr za Mgr. do 1,3 a zapíšete se na prezenční doktorské, dostanete stipendium 15 000 korun.“
Na Masarykově univerzitě v Brně představuje suma 15 tisíc nikoliv samotné stipendium, ale průměrný příjem doktoranda spojený s dalšími školními aktivitami. Nejméně berou doktorandi na Fakultě sportovních studií (11 000 korun) a na Filozofické fakultě (12 000 korun).
Naopak mluvčí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Iva Píšová konstatuje: „Doktorandi Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pobírají stipendium v průměrné výši 7000 korun měsíčně po dobu tří let. Za toto stipendium nejen provádějí výzkum, ale často i vyučují.“
Moji doktorandi mají dvacet
Prorektor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze Pavel Kotrba však říká: „Moji doktorandi si přijdou tak na dvacet tisíc čistého.“A pro vysvětlení vyjmenovává různé druhy grantových projektů, do nichž se tito studenti zapojují. „Samozřejmě záleží i na výkonu,“připomíná.
Odměny jsou také za podíl na výuce, tedy například za opravování písemných prací, vedení laboratorních cvičení bakalářského amagisterského studia, za konzultace k bakalářským pracím a podobně.
Důraz se ovšem klade na publikace výsledků ve vědeckých časopisech nebo na odborných konferencích. Může jít i o spoluautorství. „Doktorand má prostě dokázat, že je schopen vědecké práce,“upřesňuje profesor Kotrba s tím, že zdaleka ne každý, kdo byl přijat do doktorského studia, je také úspěšně ukončí doktorskou zkouškou a obhajobou doktorské práce. „Nejvíc lidí odpadne hned v prvním ročníku,“říká.
Přitom Vysoká škola chemicko-technologická nepatří ke školám, kde by byla tak zvaná úmrtnost doktorandů nejvyšší. Celkově lze říct, že doktorský program nedokončí víc než polovina zapsa- ných, na některých školách dokonce ještě podstatně víc. Není tedy vyloučeno, že máme doktorandů víc, než je úměrné. Nakonec ukazují to i statistická čísla (Eurostat 2015) – v evropském srovnání máme výrazně nadprůměrný podíl doktorandů na celkovém počtu vysokoškolských studentů. Zatímco v USA nebo ve Spojeném království to byla v roce 2012 čtyři procenta a v sousedním Německu jen o desetinku víc, u nás šlo o procent šest. Dnes jich je už skoro sedm a půl procenta.
„Ty počty se zvyšují skoro všude,“vysvětluje odborník na vysoké školství ve světě Jan Koucký ze Střediska vzdělávací politiky Pedagogické fakulty UK a dodává, že zároveň s tím klesá ne-li přímo kvalita, tedy aspoň rozsah doktorských prací. „Třísetstránkové bichle se scvrkávají na třetinu a někdy ani to ne,“říká.
Na nevelkou studijní úspěšnost upozorňuje i Česká asociace doktorandek a doktorandů. Podle ní je velmi nízká. „Titul Ph.D. získá jen kolem čtyřiceti procent z nich a z toho jen deset procent v zákonem stanovené řádné době studia, tedy za tři nebo čtyři roky.“
Přestupní stanice?
Důvodem bude nejspíš skutečnost, že ne všichni doktorandi mají skutečné vědecké nebo akademické ambice. Někteří nastoupili do programu prostě proto, že po dokončení magisterského studia ještě přesně nevědí, co se sebou, a možnost pobírat ještě čtyři roky stipendium (a požívat k tomu i sociálních výhod studenta) jim připadá jako dobrá přestupní stanice.
Tím ovšem není řečeno, že mezi doktorandy nejsou nadaní a motivovaní budoucí vědci. „Vidím, že moje práce přináší reálné výsledky, které něco znamenají, spolupracuji s kapacitami z oboru a taky se dostanu na dobré konference a stáže,“vyjmenovává na online.muni.cz motivační výhody doktorského studia Petra Myšková, která na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity postgraduálně studujemikrobiologii. Konečně i taková Helena Fulková, která dokázala naklonovat myš, začínala jako doktorandka zabývající se vývojovou biologií.
Někteří si ale stěžují, že interní doktorand je využíván jako levná pracovní síla. „Pomáhá s výukou (u humanitních oborů ji samostatně vede), vytváří posudky k diplomovým pracím, hlídá u písemných prací, následně je opravuje a k tomu všemu je možné pověřit ho občas nějakým povznášejícím úkolem typu obstarání knížek z knihovny,“konstatuje na stránkách Studentskéfinance.cz Tereza Dědinová z Filozofické fakulty.
Pro jiné jsou skutečným problémem finance. Už citovaná Asociace doktorandek a doktorandů proto koncem května uveřejnila otevřený dopis, v němž žádá zvýšení základního stipendia na dvojnásobek, tedy na těch 15 tisíc měsíčně. Mimo jiné se tam píše: „Doktorand je ve věku, kdy většinou nebydlí u rodičů, tedy platí si přinejmenším kolej, ale většinou spíš byt. Obzvláště ženy jsou vystaveny tlaku, aby již uvažovaly o pořízení si prvního dítěte, a některé doktorandky a doktorandi rodiny během doktorátu zakládají, neboť už dávno sami nejsou dětmi.“V takové situaci působí podle autorů dopisu poněkud absurdně, pokud v první den doktorátu slyšíte: „Stýpko máte šest tisíc měsíčně, a hlavně u toho nepracujte, jinak to nikdy nedoděláte.“
Dokončit doktorát evidentně není snadné. Zatímco běžní studenti s obavami obracejí kalendář se zkouškovými měsíci, doktorandi mají zdroje strachu posunuté na jinou úroveň. „Děsí mě, že pro úspěšné ukončení studia musím mít minimálně dva prvoautorské impaktované články a dohromady musím dosáhnout impakt fak- toru tři,“svěřuje se s vědeckou hantýrkou poznamenanými obavami Petra Myšková.
Přitom uplatnění nemusí být úplně skvělé. „Jsou firmy, které si radši vyberou magistra nebo bakaláře, protože u doktora věd se obávají, že se bude hůř přizpůsobovat,“říká Jan Koucký. Třeba ředitelka společnosti APS, zabývající se investicemi a managementem pohledávek, Dagmar Matějková Chudárková nám však napsala: „Doktorský titul vyloženě nepožadujeme, ale pokud ho někdo má, je to pro nás pozitivní známka určité cílevědomosti, houževnatosti, inteligence, ambicí… Každá věc navíc, kterou se někdo může prokázat a odlišuje ho, se počítá.“
Šance na uplatnění není velká
Doktorské studium je ovšem koncipováno především jako příprava vědeckých pracovníků schopných samostatnou tvůrčí činností přispívat k rozvíjení teorie a výzkumu. Přitom ale nelze počítat s tím, že by se v této oblasti uplatnili všichni doktorandi. Podle předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů Kateřiny Cidlinské neexistují v Česku žádná relevantní data zabývající se uplatněním doktorandů. „Je však zajímavé,“říká Cidlinská, „že se zvyšuje počet výzkumníků a zároveň se snižuje počet úvazků pro ně.“Vyvozuje z toho, že mnozí výzkumníci pracují na snížené úvazky a šance na uplatnění není velká.
Česká asociace doktorandek a doktorandů je relativně nové uskupení, jež má zatím jen něco přes pět set členů, ale dává o sobě vědět. Jeho předsedkyně Kateřina Cidlinská vystudovala genderová studia, působí jako doktorandka na Fakultě humanitních studií a jako taková se zabývá otázkou, proč lidé odcházejí z české vědy.
Toto téma probírají i různé debaty na internetu. Také tam se objevují stesky: „Podle konceptu ministerstva školstvímá z doktorského studia vzejít budoucí vědecká elita národa. Podle fádní reality zaměstnání na úrovni odpovídající nesčetným rokům studia nalezne málokdo. Absolventů s čerstvým doktorátem je mnohem více než volných míst na univerzitách a vědeckých ústavech,“stojí na webu Studentskéfinance.cz.
Je tedy doktorandů v Česku příliš? Třeba rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek se domnívá, že těch, kteří v programu jsou, ano. Podobně se vyjadřuje i předseda Rady vysokých škol a prorektor Vysoké školy ekonomické Jakub Fischer. Možná s tím souvisí i výše stipendia. Kdyby byli v doktorském programu jen ti, kteří jej zdárně dokončí (nebo by takových byla aspoň výrazná většina), třeba by se našel způsob, jak jim přidat.
V evropském srovnání máme nadprůměrný podíl doktorandů na celkovém počtu vysokoškolských studentů
Nejsme běžní studenti
Je však třeba říct, že celá situace není zřejmě čistě českým specifikem. Na málo peněz a spoustu pomocných prací si stěžují doktorandi i jinde ve světě. Dokonce se občas objeví snaha založit cosi jako doktorandské odbory.Něco takového by ovšem člověk čekal spíš od zaměstnanců než od studentů. Možná je ale potíž právě v tom statusu. Ostatně Česká asociace doktorandek a doktorandů upozorňuje, že systém stipendií je problematický. A snaží se zahájit diskusi o změně postavení doktorandů, aby nebyli vnímáni jako běžní studenti, nýbrž jako začínající výzkumníci, tedy zaměstnanci. Argumentuje, tím, že mezi studenty bakalářského a magisterského stupně a doktorandy je velký rozdíl. Úkolem bakalářů a magistrů je „jen“vzdělat se, úkolem doktorandů je přispět svým výzkumem k rozvoji vědecké znalosti v jejich oboru a pracovat pro své školicí instituce.
Výši a podmínky přiznávání stipendií studentům doktorských studijních programů stanovuje vysoká škola vnitřním předpisem neboli stipendijním řádem.
Výše doktorandských stipendií se na jednotlivých školách liší.
Státní podpora na jednoho studenta kterékoliv veřejné vysoké školy je od roku 2013 na konstantní úrovni 90 tisíc korun ročně.