Proč nemáme šéfdirigenta Čecha

Jmenování Semjona Byčkova šéfdirigentem a uměleckým ředitelem České filharmonie vyprovokovalo i překvapivě hodně reakcí typu: Proč cizince, copak by neměl být šéfdirigentem Čech?

Otázku lze pohodlně zahnat nálepkováním, když řeknete, že je nacionalistická. Ale není to pravda, je-li filharmonie prvním národním orchestrem, pak otázka má své oprávnění.

REZONANCE

Tazatele lze přesvědčovat poukazem k těm nejlepším světovým orchestrům a jejich šéfům. Vždyť i věhlasní Berlínští filharmonikové, orchestr, který je považovaný za jeden z nejlepších, si po Herbertu von Karajanovi zvolil už třikrát cizince. Nejprve Itala Claudia Abbada (1989–2002) pak Brita Simona Rattla (2002–2018) a od roku 2019 má orchestr vést Rus Kirill Petrenko. Co je mi platné, když si myslím že nejlepším šéfem by byl Němec Christian Thielemann?

Možná by se dala globální orchestrální špička, dejme tomu top 30, přirovnat k fotbalové Lize mistrů, kde se nikdy nikdo nebude pozastavovat nad faktem, že trenérem britského mužstva je třeba Portugalec. Zaoceánské a asijské orchestry otázku národnosti šéfa takřka neřeší, z mnoha důvodů. Ty ovšem neplatí u nás.

Český posluchač a fanoušek vzpomíná s láskou na šéfdirigenty Bělohlávka a Neumanna, ale i Talicha či Ančerla, které většina z nás zná jen z nahrávek. Zkušenost tuzemských filharmoniků s cizinci je hodně problematická a v téhle chvíli je úplně jedno, jestli i vinou orchestru.

Berme to tak, že v dnešním světě se už nemůžeme vrátit do časů, kdy bychom mohli ignorovat mezinárodní kontext, konkurenci a představovat si, že světu vnutíme naše pravidla. Postavení filharmonie riskovat nemůžeme, její vedení něco takového dopustit ani nesmí. Tím spíš, že existuje šťastná konstelace, kdy si orchestr tak rozumí se Semjonem Byčkovem. Máme úžasnou šanci náš národní orchestr ve světě ještě více zviditelnit a zároveň (se) zbavit mindráku z šéfa cizince. A těšit se na nějakého příštího šéfdirigenta z Česka.