Binec v ministerských cenách
Vneděli se udělovaly Ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti literatury, divadla, hudby, výtvarného umění a architektury. Tyto státní ceny se udělují od roku 2003 a za celou dobu není tento úřad schopen ocenění správně mediálně propagovat. Vzniká tak dojem, že existuje oddělená a jaksi významnější Státní cena za literaturu a za překladatelské dílo a že ty další jsou jen ceny ministerské. I na webových stránkách jsou tyto pocty odděleny, což ještě všechny utvrzuje v představě, že všechny ceny nejsou ve stejné váhové kategorii. Bez ohledu na to, že všichni laureáti obdrží diplom a peněžní ocenění ve výši tři sta tisíc korun.
Proč se ceny takto oddělují? Odpověď je prostá: Legislativci neznají historii, a tak při znovuzavedení cen před čtrnácti lety stáli na tom, že Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo navazují na tradici stejnojmenného ocenění z doby první republiky, založeného v roce 1920 a přerušeného rokem 1948. A že ostatní oborové ceny tuto kontinuitu nemají, jelikož se hlásíme k odkazu první republiky, a nikoliv k socialistickým „řádům Gottwaldovým“, které se také podle potřeby nadělovaly za kdejakou slátaninu.
Jenže tak to prostě není, státní cena za dramatické umění byla udělována od roku 1923 a mezi laureáty byly slavné osobnosti – režisér Karel Hugo Hilar, herci Václav Vydra, Rudolf Deyl, Bedřich Karen, Míla Pačová a bratři Čapkové za společnou tvorbu dramatickou. Už v připomínkovém řízení v roce 2002, které předcházelo vyhlášení nařízení vlády, tehdejší ředitel Divadelního ústavu Ondřej Černý rozporoval tvrzení o chybějící kontinuitě a první předseda komise, rozhodující o divadelních cenách, Jaroslav Vostrý na to rovněž poukazoval. Vše marno, co jednou úřad posvětí, bude navěky, i když je to pitomost.
Letošní ceny ovšem zrodily i jednu nemilou situaci, již ministerstvo kultury neumělo vyřešit s potřebnou empatií a noblesou. Laureátka ceny za překladatelské dílo Eva Kondrysová totiž zemřela přibližně měsíc před udílením cen ve věku 90 let. Tato výtečná překladatelka angloamerické literatury, mezi jejíž oblíbené autorky patřila například Jane Austenová, byla také statečná žena, která za normalizace pomáhala kolegům v nemilosti, propůjčila jim své jméno a tyto aktivity ještě organizovala pro jiné. Cena bývá standardně spojena s již zmiňovanou prémií 300 tisíc korun. Jelikož se však laureátka nedožila toho, aby poctu osobně převzala, prémii nikdo nedostane, potomci si můžou pověsit na stěnu diplom a vděčně na něj zírat.
Ono totiž ve stanovách stojí, že se cena neuděluje in memoriam, jenže Eva Kondrysová se o jejím udělení dozvěděla za svého života a měla plán, jak s penězi naloží, pamatovala i na charitu. Ale to je nakonec vedlejší a nikomu do toho nic není, peníze jí prostě patří a úřadměl najít řešení, jak je poukázat. Peníze totiž nestačily odejít z ministerského konta jako před lety v obdobné situaci, kdy už si je úřad nedovolil reklamovat. Co dodat? Že rigidní právnický výklad je jedna věc a lidský přístup druhá.